Žádná kategorie

Pól

Klauzurní práce (2024) Statement +

Pól

význam

1. (v geografii) priesečník zemskej osi s povrchom planéty, označený podľa polohy ako severný alebo južný pól.

• severný pól, južný pól.

Ked som bol malý, obaja moji rodičia chodievali do práce. Často sa stávalo že mali obaja nočnú a preto som ako dieťa nemohol ostať doma sám. Vždy som teda chodieval prespávať k niekomu z rodiny. Krstná, teta no najčastejšie to bola babka – otcova mama, ktorá bývala kúsok od nás. Samozrejme ako malému dieťatu mi cez noc bolo smutno za rodičmi a tak mi babka dala ich svadobnú fotku ktorú som si dal pod vankúš a mal tak pocit že sú pri mne. Ked som mal 6 rokov, rodičia sa rozviedli a ja som ostal bývať s mamou. Môj detský mozog si to vykreslil tak, možno aj s maminou pomocou ktorá bola otcom rozhorčená, že otec je zlý a opustil nás. Samozrejme mama nadalej potrebovala chodiť do roboty a nadalej aj na nočné. Prespávanie u babky teda pretrvávalo a nočný smútok tak isto. V ten moment mi však zvonilo hlavou ako vyriešiť to, že otec je ten zlý, na fotke ktorú potrebujem mať pod vankúšom aby som mohol pokojne spať sú obaja a bez fotky to teda nejde. Preložil som ju na polovicu a spával s polkou na ktorej bola mama na vrchu.

Žádná kategorie
Klauzurní práce (2024)

Zavřít ×

Vnímám svět jinak

Výstava (2022) Info +

Vnímám svět jinak

6. 4. – 30. 4. 2022

Krajská knihovna Františka Bartoše ve Zlíně, Vavrečkova 7040, Zlín

Rozálie Jirásková, Kristýna Šolcová, Viola Hubáčková, Adam Krajčír, Jan Blažej, Pavel Hála, Kateřina Bébrová, Kateřina Veselá, Debora Loučková, Stanka Adamová, Josef Jánošík, Peter Polanský, Petra Bašnáková, Dária Knížatová, Vojtěch Plhák, Patrik Fica

Vnímám svět jinak, přesto v něm žiju s vámi

Více než půlroční spolupráce neziskové organizace Za sklem o.s. – Zlín a Fakulty multimediálních komunikací UTB ve Zlíně vyústí v dubnu ve společnou výstavu fotografií, která má za cíl osvětu o poruchách autistického spektra (PAS). Výstava, s názvem Vnímám svět jinak, přesto v něm žiju s vámi, bude zahájena vernisáží 6. dubna v 17 hodin ve vestibulu Krajské knihovny Františka Bartoše ve Zlíně a potrvá až do konce dubna. Další místem bude prostor Šantovky v Olomouci .

Fotografie, které na výstavě uvidíte, vytvořili studenti ateliéru Reklamní fotografie FMK UTB ve Zlíně pod vedením fotografa Jana Jindry, Jaroslava Prokopa a Evžena Sobka. Výstava obsahuje soubor 28 černobílých fotografií lidí realizovaných na klasický analogový přístroj Hasselblad. Výstava zachycuje lidi s poruchou autistického spektra i bez ní a panely s fotografiemi jsou doplněny o větu, jež charakterizuje člověka, který je na ní. Poselství výstavy je jasné – lidé s PAS se na první pohled nijak neliší od většinové společnosti, jen vnímají svět trochu jinak.

foto: Stanka Adamová

Žádná kategorie
Výstava (2022)

Zavřít ×

Testovací výstava

Výstava (2021) Info +

Testovací výstava

Žádná kategorie
Výstava (2021)

Zavřít ×

Diplomky a bakalářky, 2021

Výstava (2021) Info +

Diplomky a bakalářky, 2021

Photogether Gallery, Tř. Tomáš Bati 3705, Zlín

Photogether OffSpace, Dlouhá 1216, Zlín

17. – 24. 6. 2021

Petra Bašnáková, Pavel Hála, Rozálie Jirásková, Debora Loučková, Daniela Martinová, Kristína Opálková, Lukáš Procházka, Sebastian Vošvrda, Helen Terpáková, Radka Korandová, Daniel Macek, Lenka Kleinová, Tomáš Heřmánek

foto: Adam Kencki

Žádná kategorie
Výstava (2021)

Zavřít ×

Židle

Bakalářská práce (2020) Statement +

Židle

Podobně jako byla fotografie nezbytnou součástí tvůrčího procesu při designování židlí pro manžele Eamesovy, o kterých ve své teoretické části bakalářské práce píši, tak se fotografie stala pro mne při utváření tohoto souboru prostředkem zkoumáním židle v prostoru, který není blíže stanovený. Fotografie je a není současně pouze obyčejným záznamem dané věci. Není pouze záznamem designu, který je nepochybně plnohodnotnou součástí tohoto předmětu denní potřeby (zrcadlí dobu svého vzniku). Fotografie jsou v jistém směru záznamem mého vlastního pohybu kolem stojící židle, která je zpravidla statická. Přestože jí „pohyb“ v prostoru není znemožněn (ne nadarmo patří židle do skupiny tzv. městského „mobiliáře“), pokud není oním křeslem pevně spjatým se zemí. Mojí snahou bylo tyto různé úhly „pohledu“ propojit.

Ve spojení s židlemi pro mne aspekt, že se jedná o židle značky Thon mého táty, při jejich fotografování nevnímala jako stěžejní. Na pracovním otočném křesle mne spíše bavily jeho vlastnosti – polohy, do kterých ho lze dostat. Jakýsi pocit vnitřního neklidu, kterému i mnoho z nás častokrát čelí samo. Neklid zachycený pohybem, do kterého lze křeslo uvést (otočením, kýváním, klesáním či stoupáním). Statický obraz, který se stává dynamickým, ve kterém ten, kdo mluví, je právě židle. Židle, která může stoupat a klesat, zde však není symbolem hierarchie a moci, ale možná spíše flexibility a proměnlivosti současné doby.

Jistým způsobem mne zaujala přísnost židle, která je absencí barvy snad zesílená. Na fotografii s ostrým stínem ve mne křeslo s područkami zase probouzí asociace s oním elektrickým křeslem, o kterém píši v jedné z kapitol v teoretické části mé práce. Elektrické křeslo, které zde však není. Ve fotografii je patrné možná pouze „stínem elektřiny“, který židle vrhá za svou běžnou tvář. Nebo je to snad duch této židle?

Ve spojení k fotografiím tohoto křesla prezentuji záběr na židli, která se rozpadá a postrádá ve své tělesné stavbě sedák. Je-li židle navíc zbavena svojí běžné polohy – stojící nohama pevně na zemi, promlouvá jinou „tóninou hlasu“ (jiným jazykem). Tvarové schéma židle stojící na zemi zůstává v podstatě neměnné – vertikálně podepřená horizontální plocha. Sedák, který je jednou z hlavních součástí židle, podobně jako nohy nebo opěrka zad, však chybí. Co se stane, když horizontální plocha chybí a na židli hledíme vzhůru nohama, z podhledu? Absence sedáku na rozpadající se
židli levitující v prostoru je snad zdůrazněna protikladem – diptychem fotografií křesla, na které hledím shora a zdola (na tomto pohledu patrný motiv kříže).

Skrze fotografii se ptám, do jaké polohy lze „místo k sezení“ dostat, když není člověk přítomen?

Žádná kategorie
Bakalářská práce (2020)

Zavřít ×

Podobně jako byla fotografie nezbytnou součástí tvůrčího procesu při designování židlí pro manžele Eamesovy, o kterých ve své teoretické části bakalářské práce píši, tak se fotografie stala pro mne při utváření tohoto souboru prostředkem zkoumáním židle v prostoru, který není blíže stanovený. Fotografie je a není současně pouze obyčejným záznamem dané věci. Není pouze záznamem designu, který je nepochybně plnohodnotnou součástí tohoto předmětu denní potřeby (zrcadlí dobu svého vzniku). Fotografie jsou v jistém směru záznamem mého vlastního pohybu kolem stojící židle, která je zpravidla statická. Přestože jí „pohyb“ v prostoru není znemožněn (ne nadarmo patří židle do skupiny tzv. městského „mobiliáře“), pokud není oním křeslem pevně spjatým se zemí. Mojí snahou bylo tyto různé úhly „pohledu“ propojit.

Ve spojení s židlemi pro mne aspekt, že se jedná o židle značky Thon mého táty, při jejich fotografování nevnímala jako stěžejní. Na pracovním otočném křesle mne spíše bavily jeho vlastnosti – polohy, do kterých ho lze dostat. Jakýsi pocit vnitřního neklidu, kterému i mnoho z nás častokrát čelí samo. Neklid zachycený pohybem, do kterého lze křeslo uvést (otočením, kýváním, klesáním či stoupáním). Statický obraz, který se stává dynamickým, ve kterém ten, kdo mluví, je právě židle. Židle, která může stoupat a klesat, zde však není symbolem hierarchie a moci, ale možná spíše flexibility a proměnlivosti současné doby.

Jistým způsobem mne zaujala přísnost židle, která je absencí barvy snad zesílená. Na fotografii s ostrým stínem ve mne křeslo s područkami zase probouzí asociace s oním elektrickým křeslem, o kterém píši v jedné z kapitol v teoretické části mé práce. Elektrické křeslo, které zde však není. Ve fotografii je patrné možná pouze „stínem elektřiny“, který židle vrhá za svou běžnou tvář. Nebo je to snad duch této židle?

Ve spojení k fotografiím tohoto křesla prezentuji záběr na židli, která se rozpadá a postrádá ve své tělesné stavbě sedák. Je-li židle navíc zbavena svojí běžné polohy – stojící nohama pevně na zemi, promlouvá jinou „tóninou hlasu“ (jiným jazykem). Tvarové schéma židle stojící na zemi zůstává v podstatě neměnné – vertikálně podepřená horizontální plocha. Sedák, který je jednou z hlavních součástí židle, podobně jako nohy nebo opěrka zad, však chybí. Co se stane, když horizontální plocha chybí a na židli hledíme vzhůru nohama, z podhledu? Absence sedáku na rozpadající se
židli levitující v prostoru je snad zdůrazněna protikladem – diptychem fotografií křesla, na které hledím shora a zdola (na tomto pohledu patrný motiv kříže).

Skrze fotografii se ptám, do jaké polohy lze „místo k sezení“ dostat, když není člověk přítomen?

Žádná kategorie
Bakalářská práce (2020)

Zavřít ×

Podobně jako byla fotografie nezbytnou součástí tvůrčího procesu při designování židlí pro manžele Eamesovy, o kterých ve své teoretické části bakalářské práce píši, tak se fotografie stala pro mne při utváření tohoto souboru prostředkem zkoumáním židle v prostoru, který není blíže stanovený. Fotografie je a není současně pouze obyčejným záznamem dané věci. Není pouze záznamem designu, který je nepochybně plnohodnotnou součástí tohoto předmětu denní potřeby (zrcadlí dobu svého vzniku). Fotografie jsou v jistém směru záznamem mého vlastního pohybu kolem stojící židle, která je zpravidla statická. Přestože jí „pohyb“ v prostoru není znemožněn (ne nadarmo patří židle do skupiny tzv. městského „mobiliáře“), pokud není oním křeslem pevně spjatým se zemí. Mojí snahou bylo tyto různé úhly „pohledu“ propojit.

Ve spojení s židlemi pro mne aspekt, že se jedná o židle značky Thon mého táty, při jejich fotografování nevnímala jako stěžejní. Na pracovním otočném křesle mne spíše bavily jeho vlastnosti – polohy, do kterých ho lze dostat. Jakýsi pocit vnitřního neklidu, kterému i mnoho z nás častokrát čelí samo. Neklid zachycený pohybem, do kterého lze křeslo uvést (otočením, kýváním, klesáním či stoupáním). Statický obraz, který se stává dynamickým, ve kterém ten, kdo mluví, je právě židle. Židle, která může stoupat a klesat, zde však není symbolem hierarchie a moci, ale možná spíše flexibility a proměnlivosti současné doby.

Jistým způsobem mne zaujala přísnost židle, která je absencí barvy snad zesílená. Na fotografii s ostrým stínem ve mne křeslo s područkami zase probouzí asociace s oním elektrickým křeslem, o kterém píši v jedné z kapitol v teoretické části mé práce. Elektrické křeslo, které zde však není. Ve fotografii je patrné možná pouze „stínem elektřiny“, který židle vrhá za svou běžnou tvář. Nebo je to snad duch této židle?

Ve spojení k fotografiím tohoto křesla prezentuji záběr na židli, která se rozpadá a postrádá ve své tělesné stavbě sedák. Je-li židle navíc zbavena svojí běžné polohy – stojící nohama pevně na zemi, promlouvá jinou „tóninou hlasu“ (jiným jazykem). Tvarové schéma židle stojící na zemi zůstává v podstatě neměnné – vertikálně podepřená horizontální plocha. Sedák, který je jednou z hlavních součástí židle, podobně jako nohy nebo opěrka zad, však chybí. Co se stane, když horizontální plocha chybí a na židli hledíme vzhůru nohama, z podhledu? Absence sedáku na rozpadající se
židli levitující v prostoru je snad zdůrazněna protikladem – diptychem fotografií křesla, na které hledím shora a zdola (na tomto pohledu patrný motiv kříže).

Skrze fotografii se ptám, do jaké polohy lze „místo k sezení“ dostat, když není člověk přítomen?

Žádná kategorie
Bakalářská práce (2020)

Zavřít ×

Podobně jako byla fotografie nezbytnou součástí tvůrčího procesu při designování židlí pro manžele Eamesovy, o kterých ve své teoretické části bakalářské práce píši, tak se fotografie stala pro mne při utváření tohoto souboru prostředkem zkoumáním židle v prostoru, který není blíže stanovený. Fotografie je a není současně pouze obyčejným záznamem dané věci. Není pouze záznamem designu, který je nepochybně plnohodnotnou součástí tohoto předmětu denní potřeby (zrcadlí dobu svého vzniku). Fotografie jsou v jistém směru záznamem mého vlastního pohybu kolem stojící židle, která je zpravidla statická. Přestože jí „pohyb“ v prostoru není znemožněn (ne nadarmo patří židle do skupiny tzv. městského „mobiliáře“), pokud není oním křeslem pevně spjatým se zemí. Mojí snahou bylo tyto různé úhly „pohledu“ propojit.

Ve spojení s židlemi pro mne aspekt, že se jedná o židle značky Thon mého táty, při jejich fotografování nevnímala jako stěžejní. Na pracovním otočném křesle mne spíše bavily jeho vlastnosti – polohy, do kterých ho lze dostat. Jakýsi pocit vnitřního neklidu, kterému i mnoho z nás častokrát čelí samo. Neklid zachycený pohybem, do kterého lze křeslo uvést (otočením, kýváním, klesáním či stoupáním). Statický obraz, který se stává dynamickým, ve kterém ten, kdo mluví, je právě židle. Židle, která může stoupat a klesat, zde však není symbolem hierarchie a moci, ale možná spíše flexibility a proměnlivosti současné doby.

Jistým způsobem mne zaujala přísnost židle, která je absencí barvy snad zesílená. Na fotografii s ostrým stínem ve mne křeslo s područkami zase probouzí asociace s oním elektrickým křeslem, o kterém píši v jedné z kapitol v teoretické části mé práce. Elektrické křeslo, které zde však není. Ve fotografii je patrné možná pouze „stínem elektřiny“, který židle vrhá za svou běžnou tvář. Nebo je to snad duch této židle?

Ve spojení k fotografiím tohoto křesla prezentuji záběr na židli, která se rozpadá a postrádá ve své tělesné stavbě sedák. Je-li židle navíc zbavena svojí běžné polohy – stojící nohama pevně na zemi, promlouvá jinou „tóninou hlasu“ (jiným jazykem). Tvarové schéma židle stojící na zemi zůstává v podstatě neměnné – vertikálně podepřená horizontální plocha. Sedák, který je jednou z hlavních součástí židle, podobně jako nohy nebo opěrka zad, však chybí. Co se stane, když horizontální plocha chybí a na židli hledíme vzhůru nohama, z podhledu? Absence sedáku na rozpadající se
židli levitující v prostoru je snad zdůrazněna protikladem – diptychem fotografií křesla, na které hledím shora a zdola (na tomto pohledu patrný motiv kříže).

Skrze fotografii se ptám, do jaké polohy lze „místo k sezení“ dostat, když není člověk přítomen?

Žádná kategorie
Bakalářská práce (2020)

Zavřít ×

Podobně jako byla fotografie nezbytnou součástí tvůrčího procesu při designování židlí pro manžele Eamesovy, o kterých ve své teoretické části bakalářské práce píši, tak se fotografie stala pro mne při utváření tohoto souboru prostředkem zkoumáním židle v prostoru, který není blíže stanovený. Fotografie je a není současně pouze obyčejným záznamem dané věci. Není pouze záznamem designu, který je nepochybně plnohodnotnou součástí tohoto předmětu denní potřeby (zrcadlí dobu svého vzniku). Fotografie jsou v jistém směru záznamem mého vlastního pohybu kolem stojící židle, která je zpravidla statická. Přestože jí „pohyb“ v prostoru není znemožněn (ne nadarmo patří židle do skupiny tzv. městského „mobiliáře“), pokud není oním křeslem pevně spjatým se zemí. Mojí snahou bylo tyto různé úhly „pohledu“ propojit.

Ve spojení s židlemi pro mne aspekt, že se jedná o židle značky Thon mého táty, při jejich fotografování nevnímala jako stěžejní. Na pracovním otočném křesle mne spíše bavily jeho vlastnosti – polohy, do kterých ho lze dostat. Jakýsi pocit vnitřního neklidu, kterému i mnoho z nás častokrát čelí samo. Neklid zachycený pohybem, do kterého lze křeslo uvést (otočením, kýváním, klesáním či stoupáním). Statický obraz, který se stává dynamickým, ve kterém ten, kdo mluví, je právě židle. Židle, která může stoupat a klesat, zde však není symbolem hierarchie a moci, ale možná spíše flexibility a proměnlivosti současné doby.

Jistým způsobem mne zaujala přísnost židle, která je absencí barvy snad zesílená. Na fotografii s ostrým stínem ve mne křeslo s područkami zase probouzí asociace s oním elektrickým křeslem, o kterém píši v jedné z kapitol v teoretické části mé práce. Elektrické křeslo, které zde však není. Ve fotografii je patrné možná pouze „stínem elektřiny“, který židle vrhá za svou běžnou tvář. Nebo je to snad duch této židle?

Ve spojení k fotografiím tohoto křesla prezentuji záběr na židli, která se rozpadá a postrádá ve své tělesné stavbě sedák. Je-li židle navíc zbavena svojí běžné polohy – stojící nohama pevně na zemi, promlouvá jinou „tóninou hlasu“ (jiným jazykem). Tvarové schéma židle stojící na zemi zůstává v podstatě neměnné – vertikálně podepřená horizontální plocha. Sedák, který je jednou z hlavních součástí židle, podobně jako nohy nebo opěrka zad, však chybí. Co se stane, když horizontální plocha chybí a na židli hledíme vzhůru nohama, z podhledu? Absence sedáku na rozpadající se
židli levitující v prostoru je snad zdůrazněna protikladem – diptychem fotografií křesla, na které hledím shora a zdola (na tomto pohledu patrný motiv kříže).

Skrze fotografii se ptám, do jaké polohy lze „místo k sezení“ dostat, když není člověk přítomen?

Žádná kategorie
Bakalářská práce (2020)

Zavřít ×

Podobně jako byla fotografie nezbytnou součástí tvůrčího procesu při designování židlí pro manžele Eamesovy, o kterých ve své teoretické části bakalářské práce píši, tak se fotografie stala pro mne při utváření tohoto souboru prostředkem zkoumáním židle v prostoru, který není blíže stanovený. Fotografie je a není současně pouze obyčejným záznamem dané věci. Není pouze záznamem designu, který je nepochybně plnohodnotnou součástí tohoto předmětu denní potřeby (zrcadlí dobu svého vzniku). Fotografie jsou v jistém směru záznamem mého vlastního pohybu kolem stojící židle, která je zpravidla statická. Přestože jí „pohyb“ v prostoru není znemožněn (ne nadarmo patří židle do skupiny tzv. městského „mobiliáře“), pokud není oním křeslem pevně spjatým se zemí. Mojí snahou bylo tyto různé úhly „pohledu“ propojit.

Ve spojení s židlemi pro mne aspekt, že se jedná o židle značky Thon mého táty, při jejich fotografování nevnímala jako stěžejní. Na pracovním otočném křesle mne spíše bavily jeho vlastnosti – polohy, do kterých ho lze dostat. Jakýsi pocit vnitřního neklidu, kterému i mnoho z nás častokrát čelí samo. Neklid zachycený pohybem, do kterého lze křeslo uvést (otočením, kýváním, klesáním či stoupáním). Statický obraz, který se stává dynamickým, ve kterém ten, kdo mluví, je právě židle. Židle, která může stoupat a klesat, zde však není symbolem hierarchie a moci, ale možná spíše flexibility a proměnlivosti současné doby.

Jistým způsobem mne zaujala přísnost židle, která je absencí barvy snad zesílená. Na fotografii s ostrým stínem ve mne křeslo s područkami zase probouzí asociace s oním elektrickým křeslem, o kterém píši v jedné z kapitol v teoretické části mé práce. Elektrické křeslo, které zde však není. Ve fotografii je patrné možná pouze „stínem elektřiny“, který židle vrhá za svou běžnou tvář. Nebo je to snad duch této židle?

Ve spojení k fotografiím tohoto křesla prezentuji záběr na židli, která se rozpadá a postrádá ve své tělesné stavbě sedák. Je-li židle navíc zbavena svojí běžné polohy – stojící nohama pevně na zemi, promlouvá jinou „tóninou hlasu“ (jiným jazykem). Tvarové schéma židle stojící na zemi zůstává v podstatě neměnné – vertikálně podepřená horizontální plocha. Sedák, který je jednou z hlavních součástí židle, podobně jako nohy nebo opěrka zad, však chybí. Co se stane, když horizontální plocha chybí a na židli hledíme vzhůru nohama, z podhledu? Absence sedáku na rozpadající se
židli levitující v prostoru je snad zdůrazněna protikladem – diptychem fotografií křesla, na které hledím shora a zdola (na tomto pohledu patrný motiv kříže).

Skrze fotografii se ptám, do jaké polohy lze „místo k sezení“ dostat, když není člověk přítomen?

Žádná kategorie
Bakalářská práce (2020)

Zavřít ×

Podobně jako byla fotografie nezbytnou součástí tvůrčího procesu při designování židlí pro manžele Eamesovy, o kterých ve své teoretické části bakalářské práce píši, tak se fotografie stala pro mne při utváření tohoto souboru prostředkem zkoumáním židle v prostoru, který není blíže stanovený. Fotografie je a není současně pouze obyčejným záznamem dané věci. Není pouze záznamem designu, který je nepochybně plnohodnotnou součástí tohoto předmětu denní potřeby (zrcadlí dobu svého vzniku). Fotografie jsou v jistém směru záznamem mého vlastního pohybu kolem stojící židle, která je zpravidla statická. Přestože jí „pohyb“ v prostoru není znemožněn (ne nadarmo patří židle do skupiny tzv. městského „mobiliáře“), pokud není oním křeslem pevně spjatým se zemí. Mojí snahou bylo tyto různé úhly „pohledu“ propojit.

Ve spojení s židlemi pro mne aspekt, že se jedná o židle značky Thon mého táty, při jejich fotografování nevnímala jako stěžejní. Na pracovním otočném křesle mne spíše bavily jeho vlastnosti – polohy, do kterých ho lze dostat. Jakýsi pocit vnitřního neklidu, kterému i mnoho z nás častokrát čelí samo. Neklid zachycený pohybem, do kterého lze křeslo uvést (otočením, kýváním, klesáním či stoupáním). Statický obraz, který se stává dynamickým, ve kterém ten, kdo mluví, je právě židle. Židle, která může stoupat a klesat, zde však není symbolem hierarchie a moci, ale možná spíše flexibility a proměnlivosti současné doby.

Jistým způsobem mne zaujala přísnost židle, která je absencí barvy snad zesílená. Na fotografii s ostrým stínem ve mne křeslo s područkami zase probouzí asociace s oním elektrickým křeslem, o kterém píši v jedné z kapitol v teoretické části mé práce. Elektrické křeslo, které zde však není. Ve fotografii je patrné možná pouze „stínem elektřiny“, který židle vrhá za svou běžnou tvář. Nebo je to snad duch této židle?

Ve spojení k fotografiím tohoto křesla prezentuji záběr na židli, která se rozpadá a postrádá ve své tělesné stavbě sedák. Je-li židle navíc zbavena svojí běžné polohy – stojící nohama pevně na zemi, promlouvá jinou „tóninou hlasu“ (jiným jazykem). Tvarové schéma židle stojící na zemi zůstává v podstatě neměnné – vertikálně podepřená horizontální plocha. Sedák, který je jednou z hlavních součástí židle, podobně jako nohy nebo opěrka zad, však chybí. Co se stane, když horizontální plocha chybí a na židli hledíme vzhůru nohama, z podhledu? Absence sedáku na rozpadající se
židli levitující v prostoru je snad zdůrazněna protikladem – diptychem fotografií křesla, na které hledím shora a zdola (na tomto pohledu patrný motiv kříže).

Skrze fotografii se ptám, do jaké polohy lze „místo k sezení“ dostat, když není člověk přítomen?

Žádná kategorie
Bakalářská práce (2020)

Zavřít ×

Podobně jako byla fotografie nezbytnou součástí tvůrčího procesu při designování židlí pro manžele Eamesovy, o kterých ve své teoretické části bakalářské práce píši, tak se fotografie stala pro mne při utváření tohoto souboru prostředkem zkoumáním židle v prostoru, který není blíže stanovený. Fotografie je a není současně pouze obyčejným záznamem dané věci. Není pouze záznamem designu, který je nepochybně plnohodnotnou součástí tohoto předmětu denní potřeby (zrcadlí dobu svého vzniku). Fotografie jsou v jistém směru záznamem mého vlastního pohybu kolem stojící židle, která je zpravidla statická. Přestože jí „pohyb“ v prostoru není znemožněn (ne nadarmo patří židle do skupiny tzv. městského „mobiliáře“), pokud není oním křeslem pevně spjatým se zemí. Mojí snahou bylo tyto různé úhly „pohledu“ propojit.

Ve spojení s židlemi pro mne aspekt, že se jedná o židle značky Thon mého táty, při jejich fotografování nevnímala jako stěžejní. Na pracovním otočném křesle mne spíše bavily jeho vlastnosti – polohy, do kterých ho lze dostat. Jakýsi pocit vnitřního neklidu, kterému i mnoho z nás častokrát čelí samo. Neklid zachycený pohybem, do kterého lze křeslo uvést (otočením, kýváním, klesáním či stoupáním). Statický obraz, který se stává dynamickým, ve kterém ten, kdo mluví, je právě židle. Židle, která může stoupat a klesat, zde však není symbolem hierarchie a moci, ale možná spíše flexibility a proměnlivosti současné doby.

Jistým způsobem mne zaujala přísnost židle, která je absencí barvy snad zesílená. Na fotografii s ostrým stínem ve mne křeslo s područkami zase probouzí asociace s oním elektrickým křeslem, o kterém píši v jedné z kapitol v teoretické části mé práce. Elektrické křeslo, které zde však není. Ve fotografii je patrné možná pouze „stínem elektřiny“, který židle vrhá za svou běžnou tvář. Nebo je to snad duch této židle?

Ve spojení k fotografiím tohoto křesla prezentuji záběr na židli, která se rozpadá a postrádá ve své tělesné stavbě sedák. Je-li židle navíc zbavena svojí běžné polohy – stojící nohama pevně na zemi, promlouvá jinou „tóninou hlasu“ (jiným jazykem). Tvarové schéma židle stojící na zemi zůstává v podstatě neměnné – vertikálně podepřená horizontální plocha. Sedák, který je jednou z hlavních součástí židle, podobně jako nohy nebo opěrka zad, však chybí. Co se stane, když horizontální plocha chybí a na židli hledíme vzhůru nohama, z podhledu? Absence sedáku na rozpadající se
židli levitující v prostoru je snad zdůrazněna protikladem – diptychem fotografií křesla, na které hledím shora a zdola (na tomto pohledu patrný motiv kříže).

Skrze fotografii se ptám, do jaké polohy lze „místo k sezení“ dostat, když není člověk přítomen?

Žádná kategorie
Bakalářská práce (2020)

Zavřít ×

Podobně jako byla fotografie nezbytnou součástí tvůrčího procesu při designování židlí pro manžele Eamesovy, o kterých ve své teoretické části bakalářské práce píši, tak se fotografie stala pro mne při utváření tohoto souboru prostředkem zkoumáním židle v prostoru, který není blíže stanovený. Fotografie je a není současně pouze obyčejným záznamem dané věci. Není pouze záznamem designu, který je nepochybně plnohodnotnou součástí tohoto předmětu denní potřeby (zrcadlí dobu svého vzniku). Fotografie jsou v jistém směru záznamem mého vlastního pohybu kolem stojící židle, která je zpravidla statická. Přestože jí „pohyb“ v prostoru není znemožněn (ne nadarmo patří židle do skupiny tzv. městského „mobiliáře“), pokud není oním křeslem pevně spjatým se zemí. Mojí snahou bylo tyto různé úhly „pohledu“ propojit.

Ve spojení s židlemi pro mne aspekt, že se jedná o židle značky Thon mého táty, při jejich fotografování nevnímala jako stěžejní. Na pracovním otočném křesle mne spíše bavily jeho vlastnosti – polohy, do kterých ho lze dostat. Jakýsi pocit vnitřního neklidu, kterému i mnoho z nás častokrát čelí samo. Neklid zachycený pohybem, do kterého lze křeslo uvést (otočením, kýváním, klesáním či stoupáním). Statický obraz, který se stává dynamickým, ve kterém ten, kdo mluví, je právě židle. Židle, která může stoupat a klesat, zde však není symbolem hierarchie a moci, ale možná spíše flexibility a proměnlivosti současné doby.

Jistým způsobem mne zaujala přísnost židle, která je absencí barvy snad zesílená. Na fotografii s ostrým stínem ve mne křeslo s područkami zase probouzí asociace s oním elektrickým křeslem, o kterém píši v jedné z kapitol v teoretické části mé práce. Elektrické křeslo, které zde však není. Ve fotografii je patrné možná pouze „stínem elektřiny“, který židle vrhá za svou běžnou tvář. Nebo je to snad duch této židle?

Ve spojení k fotografiím tohoto křesla prezentuji záběr na židli, která se rozpadá a postrádá ve své tělesné stavbě sedák. Je-li židle navíc zbavena svojí běžné polohy – stojící nohama pevně na zemi, promlouvá jinou „tóninou hlasu“ (jiným jazykem). Tvarové schéma židle stojící na zemi zůstává v podstatě neměnné – vertikálně podepřená horizontální plocha. Sedák, který je jednou z hlavních součástí židle, podobně jako nohy nebo opěrka zad, však chybí. Co se stane, když horizontální plocha chybí a na židli hledíme vzhůru nohama, z podhledu? Absence sedáku na rozpadající se
židli levitující v prostoru je snad zdůrazněna protikladem – diptychem fotografií křesla, na které hledím shora a zdola (na tomto pohledu patrný motiv kříže).

Skrze fotografii se ptám, do jaké polohy lze „místo k sezení“ dostat, když není člověk přítomen?

Žádná kategorie
Bakalářská práce (2020)

Zavřít ×

Podobně jako byla fotografie nezbytnou součástí tvůrčího procesu při designování židlí pro manžele Eamesovy, o kterých ve své teoretické části bakalářské práce píši, tak se fotografie stala pro mne při utváření tohoto souboru prostředkem zkoumáním židle v prostoru, který není blíže stanovený. Fotografie je a není současně pouze obyčejným záznamem dané věci. Není pouze záznamem designu, který je nepochybně plnohodnotnou součástí tohoto předmětu denní potřeby (zrcadlí dobu svého vzniku). Fotografie jsou v jistém směru záznamem mého vlastního pohybu kolem stojící židle, která je zpravidla statická. Přestože jí „pohyb“ v prostoru není znemožněn (ne nadarmo patří židle do skupiny tzv. městského „mobiliáře“), pokud není oním křeslem pevně spjatým se zemí. Mojí snahou bylo tyto různé úhly „pohledu“ propojit.

Ve spojení s židlemi pro mne aspekt, že se jedná o židle značky Thon mého táty, při jejich fotografování nevnímala jako stěžejní. Na pracovním otočném křesle mne spíše bavily jeho vlastnosti – polohy, do kterých ho lze dostat. Jakýsi pocit vnitřního neklidu, kterému i mnoho z nás častokrát čelí samo. Neklid zachycený pohybem, do kterého lze křeslo uvést (otočením, kýváním, klesáním či stoupáním). Statický obraz, který se stává dynamickým, ve kterém ten, kdo mluví, je právě židle. Židle, která může stoupat a klesat, zde však není symbolem hierarchie a moci, ale možná spíše flexibility a proměnlivosti současné doby.

Jistým způsobem mne zaujala přísnost židle, která je absencí barvy snad zesílená. Na fotografii s ostrým stínem ve mne křeslo s područkami zase probouzí asociace s oním elektrickým křeslem, o kterém píši v jedné z kapitol v teoretické části mé práce. Elektrické křeslo, které zde však není. Ve fotografii je patrné možná pouze „stínem elektřiny“, který židle vrhá za svou běžnou tvář. Nebo je to snad duch této židle?

Ve spojení k fotografiím tohoto křesla prezentuji záběr na židli, která se rozpadá a postrádá ve své tělesné stavbě sedák. Je-li židle navíc zbavena svojí běžné polohy – stojící nohama pevně na zemi, promlouvá jinou „tóninou hlasu“ (jiným jazykem). Tvarové schéma židle stojící na zemi zůstává v podstatě neměnné – vertikálně podepřená horizontální plocha. Sedák, který je jednou z hlavních součástí židle, podobně jako nohy nebo opěrka zad, však chybí. Co se stane, když horizontální plocha chybí a na židli hledíme vzhůru nohama, z podhledu? Absence sedáku na rozpadající se
židli levitující v prostoru je snad zdůrazněna protikladem – diptychem fotografií křesla, na které hledím shora a zdola (na tomto pohledu patrný motiv kříže).

Skrze fotografii se ptám, do jaké polohy lze „místo k sezení“ dostat, když není člověk přítomen?

Žádná kategorie
Bakalářská práce (2020)

Zavřít ×

Podobně jako byla fotografie nezbytnou součástí tvůrčího procesu při designování židlí pro manžele Eamesovy, o kterých ve své teoretické části bakalářské práce píši, tak se fotografie stala pro mne při utváření tohoto souboru prostředkem zkoumáním židle v prostoru, který není blíže stanovený. Fotografie je a není současně pouze obyčejným záznamem dané věci. Není pouze záznamem designu, který je nepochybně plnohodnotnou součástí tohoto předmětu denní potřeby (zrcadlí dobu svého vzniku). Fotografie jsou v jistém směru záznamem mého vlastního pohybu kolem stojící židle, která je zpravidla statická. Přestože jí „pohyb“ v prostoru není znemožněn (ne nadarmo patří židle do skupiny tzv. městského „mobiliáře“), pokud není oním křeslem pevně spjatým se zemí. Mojí snahou bylo tyto různé úhly „pohledu“ propojit.

Ve spojení s židlemi pro mne aspekt, že se jedná o židle značky Thon mého táty, při jejich fotografování nevnímala jako stěžejní. Na pracovním otočném křesle mne spíše bavily jeho vlastnosti – polohy, do kterých ho lze dostat. Jakýsi pocit vnitřního neklidu, kterému i mnoho z nás častokrát čelí samo. Neklid zachycený pohybem, do kterého lze křeslo uvést (otočením, kýváním, klesáním či stoupáním). Statický obraz, který se stává dynamickým, ve kterém ten, kdo mluví, je právě židle. Židle, která může stoupat a klesat, zde však není symbolem hierarchie a moci, ale možná spíše flexibility a proměnlivosti současné doby.

Jistým způsobem mne zaujala přísnost židle, která je absencí barvy snad zesílená. Na fotografii s ostrým stínem ve mne křeslo s područkami zase probouzí asociace s oním elektrickým křeslem, o kterém píši v jedné z kapitol v teoretické části mé práce. Elektrické křeslo, které zde však není. Ve fotografii je patrné možná pouze „stínem elektřiny“, který židle vrhá za svou běžnou tvář. Nebo je to snad duch této židle?

Ve spojení k fotografiím tohoto křesla prezentuji záběr na židli, která se rozpadá a postrádá ve své tělesné stavbě sedák. Je-li židle navíc zbavena svojí běžné polohy – stojící nohama pevně na zemi, promlouvá jinou „tóninou hlasu“ (jiným jazykem). Tvarové schéma židle stojící na zemi zůstává v podstatě neměnné – vertikálně podepřená horizontální plocha. Sedák, který je jednou z hlavních součástí židle, podobně jako nohy nebo opěrka zad, však chybí. Co se stane, když horizontální plocha chybí a na židli hledíme vzhůru nohama, z podhledu? Absence sedáku na rozpadající se
židli levitující v prostoru je snad zdůrazněna protikladem – diptychem fotografií křesla, na které hledím shora a zdola (na tomto pohledu patrný motiv kříže).

Skrze fotografii se ptám, do jaké polohy lze „místo k sezení“ dostat, když není člověk přítomen?

Žádná kategorie
Bakalářská práce (2020)

Zavřít ×

Podobně jako byla fotografie nezbytnou součástí tvůrčího procesu při designování židlí pro manžele Eamesovy, o kterých ve své teoretické části bakalářské práce píši, tak se fotografie stala pro mne při utváření tohoto souboru prostředkem zkoumáním židle v prostoru, který není blíže stanovený. Fotografie je a není současně pouze obyčejným záznamem dané věci. Není pouze záznamem designu, který je nepochybně plnohodnotnou součástí tohoto předmětu denní potřeby (zrcadlí dobu svého vzniku). Fotografie jsou v jistém směru záznamem mého vlastního pohybu kolem stojící židle, která je zpravidla statická. Přestože jí „pohyb“ v prostoru není znemožněn (ne nadarmo patří židle do skupiny tzv. městského „mobiliáře“), pokud není oním křeslem pevně spjatým se zemí. Mojí snahou bylo tyto různé úhly „pohledu“ propojit.

Ve spojení s židlemi pro mne aspekt, že se jedná o židle značky Thon mého táty, při jejich fotografování nevnímala jako stěžejní. Na pracovním otočném křesle mne spíše bavily jeho vlastnosti – polohy, do kterých ho lze dostat. Jakýsi pocit vnitřního neklidu, kterému i mnoho z nás častokrát čelí samo. Neklid zachycený pohybem, do kterého lze křeslo uvést (otočením, kýváním, klesáním či stoupáním). Statický obraz, který se stává dynamickým, ve kterém ten, kdo mluví, je právě židle. Židle, která může stoupat a klesat, zde však není symbolem hierarchie a moci, ale možná spíše flexibility a proměnlivosti současné doby.

Jistým způsobem mne zaujala přísnost židle, která je absencí barvy snad zesílená. Na fotografii s ostrým stínem ve mne křeslo s područkami zase probouzí asociace s oním elektrickým křeslem, o kterém píši v jedné z kapitol v teoretické části mé práce. Elektrické křeslo, které zde však není. Ve fotografii je patrné možná pouze „stínem elektřiny“, který židle vrhá za svou běžnou tvář. Nebo je to snad duch této židle?

Ve spojení k fotografiím tohoto křesla prezentuji záběr na židli, která se rozpadá a postrádá ve své tělesné stavbě sedák. Je-li židle navíc zbavena svojí běžné polohy – stojící nohama pevně na zemi, promlouvá jinou „tóninou hlasu“ (jiným jazykem). Tvarové schéma židle stojící na zemi zůstává v podstatě neměnné – vertikálně podepřená horizontální plocha. Sedák, který je jednou z hlavních součástí židle, podobně jako nohy nebo opěrka zad, však chybí. Co se stane, když horizontální plocha chybí a na židli hledíme vzhůru nohama, z podhledu? Absence sedáku na rozpadající se
židli levitující v prostoru je snad zdůrazněna protikladem – diptychem fotografií křesla, na které hledím shora a zdola (na tomto pohledu patrný motiv kříže).

Skrze fotografii se ptám, do jaké polohy lze „místo k sezení“ dostat, když není člověk přítomen?

Žádná kategorie
Bakalářská práce (2020)

Zavřít ×

Podobně jako byla fotografie nezbytnou součástí tvůrčího procesu při designování židlí pro manžele Eamesovy, o kterých ve své teoretické části bakalářské práce píši, tak se fotografie stala pro mne při utváření tohoto souboru prostředkem zkoumáním židle v prostoru, který není blíže stanovený. Fotografie je a není současně pouze obyčejným záznamem dané věci. Není pouze záznamem designu, který je nepochybně plnohodnotnou součástí tohoto předmětu denní potřeby (zrcadlí dobu svého vzniku). Fotografie jsou v jistém směru záznamem mého vlastního pohybu kolem stojící židle, která je zpravidla statická. Přestože jí „pohyb“ v prostoru není znemožněn (ne nadarmo patří židle do skupiny tzv. městského „mobiliáře“), pokud není oním křeslem pevně spjatým se zemí. Mojí snahou bylo tyto různé úhly „pohledu“ propojit.

Ve spojení s židlemi pro mne aspekt, že se jedná o židle značky Thon mého táty, při jejich fotografování nevnímala jako stěžejní. Na pracovním otočném křesle mne spíše bavily jeho vlastnosti – polohy, do kterých ho lze dostat. Jakýsi pocit vnitřního neklidu, kterému i mnoho z nás častokrát čelí samo. Neklid zachycený pohybem, do kterého lze křeslo uvést (otočením, kýváním, klesáním či stoupáním). Statický obraz, který se stává dynamickým, ve kterém ten, kdo mluví, je právě židle. Židle, která může stoupat a klesat, zde však není symbolem hierarchie a moci, ale možná spíše flexibility a proměnlivosti současné doby.

Jistým způsobem mne zaujala přísnost židle, která je absencí barvy snad zesílená. Na fotografii s ostrým stínem ve mne křeslo s područkami zase probouzí asociace s oním elektrickým křeslem, o kterém píši v jedné z kapitol v teoretické části mé práce. Elektrické křeslo, které zde však není. Ve fotografii je patrné možná pouze „stínem elektřiny“, který židle vrhá za svou běžnou tvář. Nebo je to snad duch této židle?

Ve spojení k fotografiím tohoto křesla prezentuji záběr na židli, která se rozpadá a postrádá ve své tělesné stavbě sedák. Je-li židle navíc zbavena svojí běžné polohy – stojící nohama pevně na zemi, promlouvá jinou „tóninou hlasu“ (jiným jazykem). Tvarové schéma židle stojící na zemi zůstává v podstatě neměnné – vertikálně podepřená horizontální plocha. Sedák, který je jednou z hlavních součástí židle, podobně jako nohy nebo opěrka zad, však chybí. Co se stane, když horizontální plocha chybí a na židli hledíme vzhůru nohama, z podhledu? Absence sedáku na rozpadající se
židli levitující v prostoru je snad zdůrazněna protikladem – diptychem fotografií křesla, na které hledím shora a zdola (na tomto pohledu patrný motiv kříže).

Skrze fotografii se ptám, do jaké polohy lze „místo k sezení“ dostat, když není člověk přítomen?

Žádná kategorie
Bakalářská práce (2020)

Zavřít ×

Panchira

Bakalářská práce (2020) Statement +

Panchira

Výstavný súbor Panchira zobrazuje dopad rodinnej glorifikácie mužov na dospievanie ženy.
Panchira je japonské slovo, ktoré odkazuje na krátky pohľad pod sukňu. Akt, ktorým máme
možnosť videnia náznakovosti genitálií.
Ale čo ak sa narodilo dievčatko do prostredia, kde je muž ten, čo dokáže všetko? Ten najideálnejší
reprezentant moci!
O tom ako mužov cítim a vidím.

Žádná kategorie
Bakalářská práce (2020)

Zavřít ×

Slyšení zamotaného světa

Klauzurní práce (2020) Statement +

Slyšení zamotaného světa

Cyklus, který jsem tvořila reprezentuje moje niterní pocity trvající pár let. Všimla jsem si, že to co tvořím navazuje na mé předchozí práce a tak nějak je uceluje. Tato práce je takovým uzavřením mých dlouhotrvajících prožitků a důkazem, že jsem po tom všem připravená pohlédnout dál. Ponořila jsem se sama do sebe. Čím hlouběji jsem se dostala, tím víc utichal svět kolem mě a tím víc jsem cítila, že se přibližuji sama k sobě.

Žádná kategorie
Klauzurní práce (2020)

Zavřít ×

Estetizovaná akce

Klauzurní práce (2010) Statement +

Estetizovaná akce

Hlavním a napovrch neviditelným tématem Estetizované akce je tvůrčí proces ve fotografii. Martin Tůma přichází s bilancí vlastního vztahu k fotografii, prostředku vizuálního vyjádření a tvůrčího projevu. Vyrovnává se se situací, kdy dosažené vizuální kvality obrazu ztrácejí vazbu k tvůrčímu aktu a autor spíše sleduje naplnění zaběhnutého trendu, vlastního či více méně sdíleného. Vizuální kultura nesená masovými médii, jakým je i fotografie, má tendence svazovat lidskou zkušenost do série obrazových vzorců. Ty se časem stávají vyčpělými stereotypy a ztrácejí vztah ke skutečnosti takové jaká je, jedinečné, s nekonečnými možnostmi. V posledních desetiletích prošla fotografie konfrontací i fúzí s jinými médii, rozpustily se hranice fotografických žánrů. Prosazení digitální technologie obnovilo trauma z manipulace a ztráty autenticity bez ohledu na fakt, že vztah ke skutečnosti určují jiná než technická kritéria. Ve fotografiích Martina Tůmy se prolíná krajina, performance, inscenace, vyvstává téma svícení, manipulace, kamufláže. Estetizovaná akce je přiznaným dědictvím zkušeností fotografie. Současně je popírá, aby mohla uskutečnit sama sebe. Performance v krajině nahrazuje vžité fotografické postupy včetně postprodukce. Se silnou vizí obrazu, který si autor v krajině celý zinscenuje a zahraje, využívá maximálně podmínek okolního prostředí. Přivlastňuje si „výtvarný materiál“ zimní krajiny – sníh, napodobuje ho, manipuluje se samozřejmostí, vlastní lidskému přístupu k přírodě. Ekologie těchto obrazů spočívá v hlubokém vnímání krajiny a sebe samého v ní. Představa světa okolo nás je obrazem našeho života. Autorovu konfrontaci s médiem naznačuje i snad nevědomý odkaz na malbu Kazimíra Maleviče a jeho bourání pravidel obrazu. Virtuozita každého umění přestává být výzvou, pokud ustrne na účelu dokonalosti a perfekce a vytratí se podstata tvořivosti, živosti.

Vendula Juřicová

(z katalogu FotoFrame 10)

Žádná kategorie
Klauzurní práce (2010)

Zavřít ×

Estetizovaná akce

Hlavním a napovrch neviditelným tématem Estetizované akce je tvůrčí proces ve fotografii. Martin Tůma přichází s bilancí vlastního vztahu k fotografii, prostředku vizuálního vyjádření a tvůrčího projevu. Vyrovnává se se situací, kdy dosažené vizuální kvality obrazu ztrácejí vazbu k tvůrčímu aktu a autor spíše sleduje naplnění zaběhnutého trendu, vlastního či více méně sdíleného. Vizuální kultura nesená masovými médii, jakým je i fotografie, má tendence svazovat lidskou zkušenost do série obrazových vzorců. Ty se časem stávají vyčpělými stereotypy a ztrácejí vztah ke skutečnosti takové jaká je, jedinečné, s nekonečnými možnostmi. V posledních desetiletích prošla fotografie konfrontací i fúzí s jinými médii, rozpustily se hranice fotografických žánrů. Prosazení digitální technologie obnovilo trauma z manipulace a ztráty autenticity bez ohledu na fakt, že vztah ke skutečnosti určují jiná než technická kritéria. Ve fotografiích Martina Tůmy se prolíná krajina, performance, inscenace, vyvstává téma svícení, manipulace, kamufláže. Estetizovaná akce je přiznaným dědictvím zkušeností fotografie. Současně je popírá, aby mohla uskutečnit sama sebe. Performance v krajině nahrazuje vžité fotografické postupy včetně postprodukce. Se silnou vizí obrazu, který si autor v krajině celý zinscenuje a zahraje, využívá maximálně podmínek okolního prostředí. Přivlastňuje si „výtvarný materiál“ zimní krajiny – sníh, napodobuje ho, manipuluje se samozřejmostí, vlastní lidskému přístupu k přírodě. Ekologie těchto obrazů spočívá v hlubokém vnímání krajiny a sebe samého v ní. Představa světa okolo nás je obrazem našeho života. Autorovu konfrontaci s médiem naznačuje i snad nevědomý odkaz na malbu Kazimíra Maleviče a jeho bourání pravidel obrazu. Virtuozita každého umění přestává být výzvou, pokud ustrne na účelu dokonalosti a perfekce a vytratí se podstata tvořivosti, živosti.

Vendula Juřicová

(z katalogu FotoFrame 10)

Žádná kategorie
Klauzurní práce (2010)

Zavřít ×

Estetizovaná akce

Hlavním a napovrch neviditelným tématem Estetizované akce je tvůrčí proces ve fotografii. Martin Tůma přichází s bilancí vlastního vztahu k fotografii, prostředku vizuálního vyjádření a tvůrčího projevu. Vyrovnává se se situací, kdy dosažené vizuální kvality obrazu ztrácejí vazbu k tvůrčímu aktu a autor spíše sleduje naplnění zaběhnutého trendu, vlastního či více méně sdíleného. Vizuální kultura nesená masovými médii, jakým je i fotografie, má tendence svazovat lidskou zkušenost do série obrazových vzorců. Ty se časem stávají vyčpělými stereotypy a ztrácejí vztah ke skutečnosti takové jaká je, jedinečné, s nekonečnými možnostmi. V posledních desetiletích prošla fotografie konfrontací i fúzí s jinými médii, rozpustily se hranice fotografických žánrů. Prosazení digitální technologie obnovilo trauma z manipulace a ztráty autenticity bez ohledu na fakt, že vztah ke skutečnosti určují jiná než technická kritéria. Ve fotografiích Martina Tůmy se prolíná krajina, performance, inscenace, vyvstává téma svícení, manipulace, kamufláže. Estetizovaná akce je přiznaným dědictvím zkušeností fotografie. Současně je popírá, aby mohla uskutečnit sama sebe. Performance v krajině nahrazuje vžité fotografické postupy včetně postprodukce. Se silnou vizí obrazu, který si autor v krajině celý zinscenuje a zahraje, využívá maximálně podmínek okolního prostředí. Přivlastňuje si „výtvarný materiál“ zimní krajiny – sníh, napodobuje ho, manipuluje se samozřejmostí, vlastní lidskému přístupu k přírodě. Ekologie těchto obrazů spočívá v hlubokém vnímání krajiny a sebe samého v ní. Představa světa okolo nás je obrazem našeho života. Autorovu konfrontaci s médiem naznačuje i snad nevědomý odkaz na malbu Kazimíra Maleviče a jeho bourání pravidel obrazu. Virtuozita každého umění přestává být výzvou, pokud ustrne na účelu dokonalosti a perfekce a vytratí se podstata tvořivosti, živosti.

Vendula Juřicová

(z katalogu FotoFrame 10)

Žádná kategorie
Klauzurní práce (2010)

Zavřít ×

Estetizovaná akce

Hlavním a napovrch neviditelným tématem Estetizované akce je tvůrčí proces ve fotografii. Martin Tůma přichází s bilancí vlastního vztahu k fotografii, prostředku vizuálního vyjádření a tvůrčího projevu. Vyrovnává se se situací, kdy dosažené vizuální kvality obrazu ztrácejí vazbu k tvůrčímu aktu a autor spíše sleduje naplnění zaběhnutého trendu, vlastního či více méně sdíleného. Vizuální kultura nesená masovými médii, jakým je i fotografie, má tendence svazovat lidskou zkušenost do série obrazových vzorců. Ty se časem stávají vyčpělými stereotypy a ztrácejí vztah ke skutečnosti takové jaká je, jedinečné, s nekonečnými možnostmi. V posledních desetiletích prošla fotografie konfrontací i fúzí s jinými médii, rozpustily se hranice fotografických žánrů. Prosazení digitální technologie obnovilo trauma z manipulace a ztráty autenticity bez ohledu na fakt, že vztah ke skutečnosti určují jiná než technická kritéria. Ve fotografiích Martina Tůmy se prolíná krajina, performance, inscenace, vyvstává téma svícení, manipulace, kamufláže. Estetizovaná akce je přiznaným dědictvím zkušeností fotografie. Současně je popírá, aby mohla uskutečnit sama sebe. Performance v krajině nahrazuje vžité fotografické postupy včetně postprodukce. Se silnou vizí obrazu, který si autor v krajině celý zinscenuje a zahraje, využívá maximálně podmínek okolního prostředí. Přivlastňuje si „výtvarný materiál“ zimní krajiny – sníh, napodobuje ho, manipuluje se samozřejmostí, vlastní lidskému přístupu k přírodě. Ekologie těchto obrazů spočívá v hlubokém vnímání krajiny a sebe samého v ní. Představa světa okolo nás je obrazem našeho života. Autorovu konfrontaci s médiem naznačuje i snad nevědomý odkaz na malbu Kazimíra Maleviče a jeho bourání pravidel obrazu. Virtuozita každého umění přestává být výzvou, pokud ustrne na účelu dokonalosti a perfekce a vytratí se podstata tvořivosti, živosti.

Vendula Juřicová

(z katalogu FotoFrame 10)

Žádná kategorie
Klauzurní práce (2010)

Zavřít ×

Estetizovaná akce

Hlavním a napovrch neviditelným tématem Estetizované akce je tvůrčí proces ve fotografii. Martin Tůma přichází s bilancí vlastního vztahu k fotografii, prostředku vizuálního vyjádření a tvůrčího projevu. Vyrovnává se se situací, kdy dosažené vizuální kvality obrazu ztrácejí vazbu k tvůrčímu aktu a autor spíše sleduje naplnění zaběhnutého trendu, vlastního či více méně sdíleného. Vizuální kultura nesená masovými médii, jakým je i fotografie, má tendence svazovat lidskou zkušenost do série obrazových vzorců. Ty se časem stávají vyčpělými stereotypy a ztrácejí vztah ke skutečnosti takové jaká je, jedinečné, s nekonečnými možnostmi. V posledních desetiletích prošla fotografie konfrontací i fúzí s jinými médii, rozpustily se hranice fotografických žánrů. Prosazení digitální technologie obnovilo trauma z manipulace a ztráty autenticity bez ohledu na fakt, že vztah ke skutečnosti určují jiná než technická kritéria. Ve fotografiích Martina Tůmy se prolíná krajina, performance, inscenace, vyvstává téma svícení, manipulace, kamufláže. Estetizovaná akce je přiznaným dědictvím zkušeností fotografie. Současně je popírá, aby mohla uskutečnit sama sebe. Performance v krajině nahrazuje vžité fotografické postupy včetně postprodukce. Se silnou vizí obrazu, který si autor v krajině celý zinscenuje a zahraje, využívá maximálně podmínek okolního prostředí. Přivlastňuje si „výtvarný materiál“ zimní krajiny – sníh, napodobuje ho, manipuluje se samozřejmostí, vlastní lidskému přístupu k přírodě. Ekologie těchto obrazů spočívá v hlubokém vnímání krajiny a sebe samého v ní. Představa světa okolo nás je obrazem našeho života. Autorovu konfrontaci s médiem naznačuje i snad nevědomý odkaz na malbu Kazimíra Maleviče a jeho bourání pravidel obrazu. Virtuozita každého umění přestává být výzvou, pokud ustrne na účelu dokonalosti a perfekce a vytratí se podstata tvořivosti, živosti.

Vendula Juřicová

(z katalogu FotoFrame 10)

Žádná kategorie
Klauzurní práce (2010)

Zavřít ×

Estetizovaná akce

Hlavním a napovrch neviditelným tématem Estetizované akce je tvůrčí proces ve fotografii. Martin Tůma přichází s bilancí vlastního vztahu k fotografii, prostředku vizuálního vyjádření a tvůrčího projevu. Vyrovnává se se situací, kdy dosažené vizuální kvality obrazu ztrácejí vazbu k tvůrčímu aktu a autor spíše sleduje naplnění zaběhnutého trendu, vlastního či více méně sdíleného. Vizuální kultura nesená masovými médii, jakým je i fotografie, má tendence svazovat lidskou zkušenost do série obrazových vzorců. Ty se časem stávají vyčpělými stereotypy a ztrácejí vztah ke skutečnosti takové jaká je, jedinečné, s nekonečnými možnostmi. V posledních desetiletích prošla fotografie konfrontací i fúzí s jinými médii, rozpustily se hranice fotografických žánrů. Prosazení digitální technologie obnovilo trauma z manipulace a ztráty autenticity bez ohledu na fakt, že vztah ke skutečnosti určují jiná než technická kritéria. Ve fotografiích Martina Tůmy se prolíná krajina, performance, inscenace, vyvstává téma svícení, manipulace, kamufláže. Estetizovaná akce je přiznaným dědictvím zkušeností fotografie. Současně je popírá, aby mohla uskutečnit sama sebe. Performance v krajině nahrazuje vžité fotografické postupy včetně postprodukce. Se silnou vizí obrazu, který si autor v krajině celý zinscenuje a zahraje, využívá maximálně podmínek okolního prostředí. Přivlastňuje si „výtvarný materiál“ zimní krajiny – sníh, napodobuje ho, manipuluje se samozřejmostí, vlastní lidskému přístupu k přírodě. Ekologie těchto obrazů spočívá v hlubokém vnímání krajiny a sebe samého v ní. Představa světa okolo nás je obrazem našeho života. Autorovu konfrontaci s médiem naznačuje i snad nevědomý odkaz na malbu Kazimíra Maleviče a jeho bourání pravidel obrazu. Virtuozita každého umění přestává být výzvou, pokud ustrne na účelu dokonalosti a perfekce a vytratí se podstata tvořivosti, živosti.

Vendula Juřicová

(z katalogu FotoFrame 10)

Žádná kategorie
Klauzurní práce (2010)

Zavřít ×

Estetizovaná akce

Hlavním a napovrch neviditelným tématem Estetizované akce je tvůrčí proces ve fotografii. Martin Tůma přichází s bilancí vlastního vztahu k fotografii, prostředku vizuálního vyjádření a tvůrčího projevu. Vyrovnává se se situací, kdy dosažené vizuální kvality obrazu ztrácejí vazbu k tvůrčímu aktu a autor spíše sleduje naplnění zaběhnutého trendu, vlastního či více méně sdíleného. Vizuální kultura nesená masovými médii, jakým je i fotografie, má tendence svazovat lidskou zkušenost do série obrazových vzorců. Ty se časem stávají vyčpělými stereotypy a ztrácejí vztah ke skutečnosti takové jaká je, jedinečné, s nekonečnými možnostmi. V posledních desetiletích prošla fotografie konfrontací i fúzí s jinými médii, rozpustily se hranice fotografických žánrů. Prosazení digitální technologie obnovilo trauma z manipulace a ztráty autenticity bez ohledu na fakt, že vztah ke skutečnosti určují jiná než technická kritéria. Ve fotografiích Martina Tůmy se prolíná krajina, performance, inscenace, vyvstává téma svícení, manipulace, kamufláže. Estetizovaná akce je přiznaným dědictvím zkušeností fotografie. Současně je popírá, aby mohla uskutečnit sama sebe. Performance v krajině nahrazuje vžité fotografické postupy včetně postprodukce. Se silnou vizí obrazu, který si autor v krajině celý zinscenuje a zahraje, využívá maximálně podmínek okolního prostředí. Přivlastňuje si „výtvarný materiál“ zimní krajiny – sníh, napodobuje ho, manipuluje se samozřejmostí, vlastní lidskému přístupu k přírodě. Ekologie těchto obrazů spočívá v hlubokém vnímání krajiny a sebe samého v ní. Představa světa okolo nás je obrazem našeho života. Autorovu konfrontaci s médiem naznačuje i snad nevědomý odkaz na malbu Kazimíra Maleviče a jeho bourání pravidel obrazu. Virtuozita každého umění přestává být výzvou, pokud ustrne na účelu dokonalosti a perfekce a vytratí se podstata tvořivosti, živosti.

Vendula Juřicová

(z katalogu FotoFrame 10)

Žádná kategorie
Klauzurní práce (2010)

Zavřít ×

Estetizovaná akce

Hlavním a napovrch neviditelným tématem Estetizované akce je tvůrčí proces ve fotografii. Martin Tůma přichází s bilancí vlastního vztahu k fotografii, prostředku vizuálního vyjádření a tvůrčího projevu. Vyrovnává se se situací, kdy dosažené vizuální kvality obrazu ztrácejí vazbu k tvůrčímu aktu a autor spíše sleduje naplnění zaběhnutého trendu, vlastního či více méně sdíleného. Vizuální kultura nesená masovými médii, jakým je i fotografie, má tendence svazovat lidskou zkušenost do série obrazových vzorců. Ty se časem stávají vyčpělými stereotypy a ztrácejí vztah ke skutečnosti takové jaká je, jedinečné, s nekonečnými možnostmi. V posledních desetiletích prošla fotografie konfrontací i fúzí s jinými médii, rozpustily se hranice fotografických žánrů. Prosazení digitální technologie obnovilo trauma z manipulace a ztráty autenticity bez ohledu na fakt, že vztah ke skutečnosti určují jiná než technická kritéria. Ve fotografiích Martina Tůmy se prolíná krajina, performance, inscenace, vyvstává téma svícení, manipulace, kamufláže. Estetizovaná akce je přiznaným dědictvím zkušeností fotografie. Současně je popírá, aby mohla uskutečnit sama sebe. Performance v krajině nahrazuje vžité fotografické postupy včetně postprodukce. Se silnou vizí obrazu, který si autor v krajině celý zinscenuje a zahraje, využívá maximálně podmínek okolního prostředí. Přivlastňuje si „výtvarný materiál“ zimní krajiny – sníh, napodobuje ho, manipuluje se samozřejmostí, vlastní lidskému přístupu k přírodě. Ekologie těchto obrazů spočívá v hlubokém vnímání krajiny a sebe samého v ní. Představa světa okolo nás je obrazem našeho života. Autorovu konfrontaci s médiem naznačuje i snad nevědomý odkaz na malbu Kazimíra Maleviče a jeho bourání pravidel obrazu. Virtuozita každého umění přestává být výzvou, pokud ustrne na účelu dokonalosti a perfekce a vytratí se podstata tvořivosti, živosti.

Vendula Juřicová

(z katalogu FotoFrame 10)

Žádná kategorie
Klauzurní práce (2010)

Zavřít ×

Vybrané príspevky

Výstava (2010) Info +

Vybrané príspevky

14. 4. – 23. 5. 2010

Stredoeurópsky dom fotografie, Prepoštská ul.4, Bratislava

Katarína Gécová, Michala Homolová, Juraj Chudý, Jakub Jurdič, Vendula Knopová, Kamila Musilová, Viktor Pischinger, Dana Pololáníková, Jakub Skokan, Tereza Trautmannová, Martin Tůma, Petr Willert, Robin Závodný

kurátori: Lucia L. Fišerová, Jaroslav Prokop

Výstava Ateliéru reklamnej fotografie FMK UTB v Zlíne predstavuje prierez študentskou tvorbou posledných dvoch rokov. Je ďalšou zo série prehliadok, ktorými sa ateliér prezentoval za poslednú dobu doma i v zahraničí. Po rozsiahlom priereze tvorbou ateliéru na výstave Menu – Poslední objednávky 2008 (Praha, Brno), prehliadkach na fotografickom veľtrhu PragueFoto 2009 a 2010 a po niekoľkomesačnej expozícii Digestiv v Kongresovom centre ČNB v Prahe (2009) sa ateliér už po druhýkrát predstavuje bratislavským divákom v Stredoeurópskom dome fotografie. Široký diapazón ročníkových a magisterských projektov siaha od nezáväzných obrazových hier, cez obsahovo hlbšie sondy do ľudského vnútra, rodinnej histórie alebo vzťahu človeka ku krajine, až k analytickému skúmaniu možností fotografického média. Okrem súhrnnejších výstavných aktivít sa diváci mohli stretnúť s fotografiami poslucháčov ateliéru po úspechoch na súťažiach Frame 007, 008, 009 i v Leica Gallery v Prahe a v Dome umenia v Brne alebo v pražskej Staromestskej radnici, v rámci prestížnej súťaže Czech Press Photo 2008 a 2009.

Lucia L. Fišerová

Žádná kategorie
Výstava (2010)

Zavřít ×

MIRRORS INSIDE

Ostatní (2009) Statement +

MIRRORS INSIDE

JÁ.
Niterný monolog jako vnitřní odraz osobnosti. Něco ryze introvertního. Osobního. Temného. Každý má v sobě něco, čeho se bojí. Černá stránka. Lidské podvědomí a jeho spletitosti. Noční můry, jež nás vyhánějí z tepla postele uprostřed ticha – tmy – noci. Výkřik, který nikdo neuslyší – jen ty (já). Absurdní situace, jež nás děsí svou nesmyslností a ironií, kde hraješ hlavni roli fatální situace uprostřed podivuhodného divadla. Jsme to my sami, koho se bojíme, koho denně vídáme v zrcadle. Kolik převleků skrýváme pod naší maskou? Jsme chameleóni s jednou tváří. Svůj převlek neodhalíme ani před sebou samými. Neustálým hledáním sama sebe klameme nás i své okolí… Jak těžké odpovědět na základní otázku života. Kdo jsem? Správně neodpovíme nikdy. JÁ?

(z katalogu FotoFrame 9)

Žádná kategorie
Ostatní (2009)

Zavřít ×

Žádná kategorie

Autor
Název práce

Ročník:

Vše
5.
4.
3.
2.
1.