Někdo se dívá

Galerie AMU / AMU Gallery – Hartigovský palác

Malostranské náměstí 12, Praha 1

25. 4. – 19. 5. 2013

Jakub Skokan, Nikola Tláskalová, Tereza Trautmannová, Martin Tůma, Robin Závodný

kurátorka: Lucia Fišerová

Diskurz o pohledu jako sociálním fenoménu, který klade důraz na kategorii diváctva, se v umělecké teorii (v návaznosti na předchozí výzkumy optiky a tvarové psychologie) plně rozvinul až během 20. století. Základem pro dnešní bádání se staly významná filosofická pojednání spojující pohled s principem dohlížení (M. Foucault), s vývojem identity (J. Lacan) nebo s osobou „Druhého“ (E. Levinas, J. P. Sartre). Společným předmětem zájmu vybraných fotografických souborů studentů ateliéru Reklamní fotografie UTB ve Zlíně je fyziologický proces dívání se, upřený pohled jako mocenský nástroj a nejednoznačnost vztahu mezi pozorujícím a viděným. Jednou z konotací názvu výstavy může být i odkaz na známý erotický thriller s motivy voyerismu.

Jakub Skokan v prezentované části rozsáhlejšího projektu Zoolandscape podrobuje zkoumání fenomén pozorování zvířat v zoologických zahradách a jejich zpětný nezájem o lidský pohled na ně nasměrovaný. Podle J. Bergera musí ZOO návštěvníka nutně zklamat, protože se ani jednou nesetká s pohledem. Při spatření zvířete tak zůstává návštěvník zoologické zahrady sám. Pohled platícího pozorovatele je šmírující, je to pohled obeznámený, chtivý a nenasytný, upřený do krajinného obrazu. Zvíře hraje přitom v tomto obrazu jen marginální roli. Kupujeme si pohled na něj, ale ono mizí v utopické krajině vizí a vzpomínek. Nám nezbývá než ho do této krajiny očima následovat… Proces dívaní se úzce souvisí s vizuální zkušeností s výtvarným uměním. Oko diváka, vycvičené na vyhledávání „malebných“ krajin – tedy takových, které jsou hodny namalování, – se ani na přírodu nedívá „nevinně“. V Krajinách po zkušenosti Martina Tůmy přesto nacházíme náhled na krajinu oproštěný od jakýchkoliv estetických očekávání, nivelizovaný do téměř abstraktních homogenních struktur, pozorovatelných z velké dálky. I když v těchto fotografiích jde o reálné krajinné výseky, dokládají také prosazování představ člověka o krajině v podobě uměle vysazovaných smrkových monokultur. Inscenace Terezy Trautmannové (Reality Show) konfrontují kontemplativní hledění do skutečné krajiny, známé z obrazů romantických malířů, s otupělým pohledem televizního diváka, dodávaje procesu „dívání se“ společenský rozměr nečinného civění. Obrazovku přitom využívá jako metaforu jakéhosi okna do světa (windows), kterým náš pohled proniká a těká, ale ve skutečnosti je jenom pasivně vlečen. Nejsou snad displaye mobilů, fotoaparátů či ipadů skutečným rámcem našich dnešních pohledů do krajiny? Robin Závodný se ve svém díle Zneostřeni pohrává s fyziologickým rozměrem pohledu z hlediska optických daností lidského oka a fotoaparátu. Zkoumá efekt rozostření, který u pozorovatele zpravidla nastává v momentě ztráty pozornosti, zasnění, přerušení kontaktu se skutečností, obrácením pohledu „dovnitř“. Ten samý efekt je současně již od 19. století využíván v umělecké fotografii jako prostředek k psychologizaci nebo navození emoce. Rozměrné „ podobenky “ v nadživotní velikosti od Nikoly Tláskalové, rozsety bez bližšího označení po galerii, suplují na (převážně krajinářské) výstavě všudypřítomný dívající se subjekt. Autorka nás v souboru Zločinci konfrontuje se sugestivními pohledy odsouzenců první poloviny 20. století, kteří stáli tváří v tvář policejním fotoaparátům, ale mnohdy i trestu smrti. Toto se ale návštěvník dozvídá až na konci výstavy. Do té doby se nechává paralyzovat znepokojivými až naléhavými výrazy tváří, které evokují absenci pohodového prostředí fotografického ateliéru.

— Lucia L. Fišerová

Galerie AMU / AMU Gallery – Hartigovský palác

Malostranské náměstí 12, Praha 1

25. 4. – 19. 5. 2013

Jakub Skokan, Nikola Tláskalová, Tereza Trautmannová, Martin Tůma, Robin Závodný

kurátorka: Lucia Fišerová

Diskurz o pohledu jako sociálním fenoménu, který klade důraz na kategorii diváctva, se v umělecké teorii (v návaznosti na předchozí výzkumy optiky a tvarové psychologie) plně rozvinul až během 20. století. Základem pro dnešní bádání se staly významná filosofická pojednání spojující pohled s principem dohlížení (M. Foucault), s vývojem identity (J. Lacan) nebo s osobou „Druhého“ (E. Levinas, J. P. Sartre). Společným předmětem zájmu vybraných fotografických souborů studentů ateliéru Reklamní fotografie UTB ve Zlíně je fyziologický proces dívání se, upřený pohled jako mocenský nástroj a nejednoznačnost vztahu mezi pozorujícím a viděným. Jednou z konotací názvu výstavy může být i odkaz na známý erotický thriller s motivy voyerismu.

Jakub Skokan v prezentované části rozsáhlejšího projektu Zoolandscape podrobuje zkoumání fenomén pozorování zvířat v zoologických zahradách a jejich zpětný nezájem o lidský pohled na ně nasměrovaný. Podle J. Bergera musí ZOO návštěvníka nutně zklamat, protože se ani jednou nesetká s pohledem. Při spatření zvířete tak zůstává návštěvník zoologické zahrady sám. Pohled platícího pozorovatele je šmírující, je to pohled obeznámený, chtivý a nenasytný, upřený do krajinného obrazu. Zvíře hraje přitom v tomto obrazu jen marginální roli. Kupujeme si pohled na něj, ale ono mizí v utopické krajině vizí a vzpomínek. Nám nezbývá než ho do této krajiny očima následovat… Proces dívaní se úzce souvisí s vizuální zkušeností s výtvarným uměním. Oko diváka, vycvičené na vyhledávání „malebných“ krajin – tedy takových, které jsou hodny namalování, – se ani na přírodu nedívá „nevinně“. V Krajinách po zkušenosti Martina Tůmy přesto nacházíme náhled na krajinu oproštěný od jakýchkoliv estetických očekávání, nivelizovaný do téměř abstraktních homogenních struktur, pozorovatelných z velké dálky. I když v těchto fotografiích jde o reálné krajinné výseky, dokládají také prosazování představ člověka o krajině v podobě uměle vysazovaných smrkových monokultur. Inscenace Terezy Trautmannové (Reality Show) konfrontují kontemplativní hledění do skutečné krajiny, známé z obrazů romantických malířů, s otupělým pohledem televizního diváka, dodávaje procesu „dívání se“ společenský rozměr nečinného civění. Obrazovku přitom využívá jako metaforu jakéhosi okna do světa (windows), kterým náš pohled proniká a těká, ale ve skutečnosti je jenom pasivně vlečen. Nejsou snad displaye mobilů, fotoaparátů či ipadů skutečným rámcem našich dnešních pohledů do krajiny? Robin Závodný se ve svém díle Zneostřeni pohrává s fyziologickým rozměrem pohledu z hlediska optických daností lidského oka a fotoaparátu. Zkoumá efekt rozostření, který u pozorovatele zpravidla nastává v momentě ztráty pozornosti, zasnění, přerušení kontaktu se skutečností, obrácením pohledu „dovnitř“. Ten samý efekt je současně již od 19. století využíván v umělecké fotografii jako prostředek k psychologizaci nebo navození emoce. Rozměrné „ podobenky “ v nadživotní velikosti od Nikoly Tláskalové, rozsety bez bližšího označení po galerii, suplují na (převážně krajinářské) výstavě všudypřítomný dívající se subjekt. Autorka nás v souboru Zločinci konfrontuje se sugestivními pohledy odsouzenců první poloviny 20. století, kteří stáli tváří v tvář policejním fotoaparátům, ale mnohdy i trestu smrti. Toto se ale návštěvník dozvídá až na konci výstavy. Do té doby se nechává paralyzovat znepokojivými až naléhavými výrazy tváří, které evokují absenci pohodového prostředí fotografického ateliéru.

— Lucia L. Fišerová

Galerie AMU / AMU Gallery – Hartigovský palác

Malostranské náměstí 12, Praha 1

25. 4. – 19. 5. 2013

Jakub Skokan, Nikola Tláskalová, Tereza Trautmannová, Martin Tůma, Robin Závodný

kurátorka: Lucia Fišerová

Diskurz o pohledu jako sociálním fenoménu, který klade důraz na kategorii diváctva, se v umělecké teorii (v návaznosti na předchozí výzkumy optiky a tvarové psychologie) plně rozvinul až během 20. století. Základem pro dnešní bádání se staly významná filosofická pojednání spojující pohled s principem dohlížení (M. Foucault), s vývojem identity (J. Lacan) nebo s osobou „Druhého“ (E. Levinas, J. P. Sartre). Společným předmětem zájmu vybraných fotografických souborů studentů ateliéru Reklamní fotografie UTB ve Zlíně je fyziologický proces dívání se, upřený pohled jako mocenský nástroj a nejednoznačnost vztahu mezi pozorujícím a viděným. Jednou z konotací názvu výstavy může být i odkaz na známý erotický thriller s motivy voyerismu.

Jakub Skokan v prezentované části rozsáhlejšího projektu Zoolandscape podrobuje zkoumání fenomén pozorování zvířat v zoologických zahradách a jejich zpětný nezájem o lidský pohled na ně nasměrovaný. Podle J. Bergera musí ZOO návštěvníka nutně zklamat, protože se ani jednou nesetká s pohledem. Při spatření zvířete tak zůstává návštěvník zoologické zahrady sám. Pohled platícího pozorovatele je šmírující, je to pohled obeznámený, chtivý a nenasytný, upřený do krajinného obrazu. Zvíře hraje přitom v tomto obrazu jen marginální roli. Kupujeme si pohled na něj, ale ono mizí v utopické krajině vizí a vzpomínek. Nám nezbývá než ho do této krajiny očima následovat… Proces dívaní se úzce souvisí s vizuální zkušeností s výtvarným uměním. Oko diváka, vycvičené na vyhledávání „malebných“ krajin – tedy takových, které jsou hodny namalování, – se ani na přírodu nedívá „nevinně“. V Krajinách po zkušenosti Martina Tůmy přesto nacházíme náhled na krajinu oproštěný od jakýchkoliv estetických očekávání, nivelizovaný do téměř abstraktních homogenních struktur, pozorovatelných z velké dálky. I když v těchto fotografiích jde o reálné krajinné výseky, dokládají také prosazování představ člověka o krajině v podobě uměle vysazovaných smrkových monokultur. Inscenace Terezy Trautmannové (Reality Show) konfrontují kontemplativní hledění do skutečné krajiny, známé z obrazů romantických malířů, s otupělým pohledem televizního diváka, dodávaje procesu „dívání se“ společenský rozměr nečinného civění. Obrazovku přitom využívá jako metaforu jakéhosi okna do světa (windows), kterým náš pohled proniká a těká, ale ve skutečnosti je jenom pasivně vlečen. Nejsou snad displaye mobilů, fotoaparátů či ipadů skutečným rámcem našich dnešních pohledů do krajiny? Robin Závodný se ve svém díle Zneostřeni pohrává s fyziologickým rozměrem pohledu z hlediska optických daností lidského oka a fotoaparátu. Zkoumá efekt rozostření, který u pozorovatele zpravidla nastává v momentě ztráty pozornosti, zasnění, přerušení kontaktu se skutečností, obrácením pohledu „dovnitř“. Ten samý efekt je současně již od 19. století využíván v umělecké fotografii jako prostředek k psychologizaci nebo navození emoce. Rozměrné „ podobenky “ v nadživotní velikosti od Nikoly Tláskalové, rozsety bez bližšího označení po galerii, suplují na (převážně krajinářské) výstavě všudypřítomný dívající se subjekt. Autorka nás v souboru Zločinci konfrontuje se sugestivními pohledy odsouzenců první poloviny 20. století, kteří stáli tváří v tvář policejním fotoaparátům, ale mnohdy i trestu smrti. Toto se ale návštěvník dozvídá až na konci výstavy. Do té doby se nechává paralyzovat znepokojivými až naléhavými výrazy tváří, které evokují absenci pohodového prostředí fotografického ateliéru.

— Lucia L. Fišerová

Galerie AMU / AMU Gallery – Hartigovský palác

Malostranské náměstí 12, Praha 1

25. 4. – 19. 5. 2013

Jakub Skokan, Nikola Tláskalová, Tereza Trautmannová, Martin Tůma, Robin Závodný

kurátorka: Lucia Fišerová

Diskurz o pohledu jako sociálním fenoménu, který klade důraz na kategorii diváctva, se v umělecké teorii (v návaznosti na předchozí výzkumy optiky a tvarové psychologie) plně rozvinul až během 20. století. Základem pro dnešní bádání se staly významná filosofická pojednání spojující pohled s principem dohlížení (M. Foucault), s vývojem identity (J. Lacan) nebo s osobou „Druhého“ (E. Levinas, J. P. Sartre). Společným předmětem zájmu vybraných fotografických souborů studentů ateliéru Reklamní fotografie UTB ve Zlíně je fyziologický proces dívání se, upřený pohled jako mocenský nástroj a nejednoznačnost vztahu mezi pozorujícím a viděným. Jednou z konotací názvu výstavy může být i odkaz na známý erotický thriller s motivy voyerismu.

Jakub Skokan v prezentované části rozsáhlejšího projektu Zoolandscape podrobuje zkoumání fenomén pozorování zvířat v zoologických zahradách a jejich zpětný nezájem o lidský pohled na ně nasměrovaný. Podle J. Bergera musí ZOO návštěvníka nutně zklamat, protože se ani jednou nesetká s pohledem. Při spatření zvířete tak zůstává návštěvník zoologické zahrady sám. Pohled platícího pozorovatele je šmírující, je to pohled obeznámený, chtivý a nenasytný, upřený do krajinného obrazu. Zvíře hraje přitom v tomto obrazu jen marginální roli. Kupujeme si pohled na něj, ale ono mizí v utopické krajině vizí a vzpomínek. Nám nezbývá než ho do této krajiny očima následovat… Proces dívaní se úzce souvisí s vizuální zkušeností s výtvarným uměním. Oko diváka, vycvičené na vyhledávání „malebných“ krajin – tedy takových, které jsou hodny namalování, – se ani na přírodu nedívá „nevinně“. V Krajinách po zkušenosti Martina Tůmy přesto nacházíme náhled na krajinu oproštěný od jakýchkoliv estetických očekávání, nivelizovaný do téměř abstraktních homogenních struktur, pozorovatelných z velké dálky. I když v těchto fotografiích jde o reálné krajinné výseky, dokládají také prosazování představ člověka o krajině v podobě uměle vysazovaných smrkových monokultur. Inscenace Terezy Trautmannové (Reality Show) konfrontují kontemplativní hledění do skutečné krajiny, známé z obrazů romantických malířů, s otupělým pohledem televizního diváka, dodávaje procesu „dívání se“ společenský rozměr nečinného civění. Obrazovku přitom využívá jako metaforu jakéhosi okna do světa (windows), kterým náš pohled proniká a těká, ale ve skutečnosti je jenom pasivně vlečen. Nejsou snad displaye mobilů, fotoaparátů či ipadů skutečným rámcem našich dnešních pohledů do krajiny? Robin Závodný se ve svém díle Zneostřeni pohrává s fyziologickým rozměrem pohledu z hlediska optických daností lidského oka a fotoaparátu. Zkoumá efekt rozostření, který u pozorovatele zpravidla nastává v momentě ztráty pozornosti, zasnění, přerušení kontaktu se skutečností, obrácením pohledu „dovnitř“. Ten samý efekt je současně již od 19. století využíván v umělecké fotografii jako prostředek k psychologizaci nebo navození emoce. Rozměrné „ podobenky “ v nadživotní velikosti od Nikoly Tláskalové, rozsety bez bližšího označení po galerii, suplují na (převážně krajinářské) výstavě všudypřítomný dívající se subjekt. Autorka nás v souboru Zločinci konfrontuje se sugestivními pohledy odsouzenců první poloviny 20. století, kteří stáli tváří v tvář policejním fotoaparátům, ale mnohdy i trestu smrti. Toto se ale návštěvník dozvídá až na konci výstavy. Do té doby se nechává paralyzovat znepokojivými až naléhavými výrazy tváří, které evokují absenci pohodového prostředí fotografického ateliéru.

— Lucia L. Fišerová

Galerie AMU / AMU Gallery – Hartigovský palác

Malostranské náměstí 12, Praha 1

25. 4. – 19. 5. 2013

Jakub Skokan, Nikola Tláskalová, Tereza Trautmannová, Martin Tůma, Robin Závodný

kurátorka: Lucia Fišerová

Diskurz o pohledu jako sociálním fenoménu, který klade důraz na kategorii diváctva, se v umělecké teorii (v návaznosti na předchozí výzkumy optiky a tvarové psychologie) plně rozvinul až během 20. století. Základem pro dnešní bádání se staly významná filosofická pojednání spojující pohled s principem dohlížení (M. Foucault), s vývojem identity (J. Lacan) nebo s osobou „Druhého“ (E. Levinas, J. P. Sartre). Společným předmětem zájmu vybraných fotografických souborů studentů ateliéru Reklamní fotografie UTB ve Zlíně je fyziologický proces dívání se, upřený pohled jako mocenský nástroj a nejednoznačnost vztahu mezi pozorujícím a viděným. Jednou z konotací názvu výstavy může být i odkaz na známý erotický thriller s motivy voyerismu.

Jakub Skokan v prezentované části rozsáhlejšího projektu Zoolandscape podrobuje zkoumání fenomén pozorování zvířat v zoologických zahradách a jejich zpětný nezájem o lidský pohled na ně nasměrovaný. Podle J. Bergera musí ZOO návštěvníka nutně zklamat, protože se ani jednou nesetká s pohledem. Při spatření zvířete tak zůstává návštěvník zoologické zahrady sám. Pohled platícího pozorovatele je šmírující, je to pohled obeznámený, chtivý a nenasytný, upřený do krajinného obrazu. Zvíře hraje přitom v tomto obrazu jen marginální roli. Kupujeme si pohled na něj, ale ono mizí v utopické krajině vizí a vzpomínek. Nám nezbývá než ho do této krajiny očima následovat… Proces dívaní se úzce souvisí s vizuální zkušeností s výtvarným uměním. Oko diváka, vycvičené na vyhledávání „malebných“ krajin – tedy takových, které jsou hodny namalování, – se ani na přírodu nedívá „nevinně“. V Krajinách po zkušenosti Martina Tůmy přesto nacházíme náhled na krajinu oproštěný od jakýchkoliv estetických očekávání, nivelizovaný do téměř abstraktních homogenních struktur, pozorovatelných z velké dálky. I když v těchto fotografiích jde o reálné krajinné výseky, dokládají také prosazování představ člověka o krajině v podobě uměle vysazovaných smrkových monokultur. Inscenace Terezy Trautmannové (Reality Show) konfrontují kontemplativní hledění do skutečné krajiny, známé z obrazů romantických malířů, s otupělým pohledem televizního diváka, dodávaje procesu „dívání se“ společenský rozměr nečinného civění. Obrazovku přitom využívá jako metaforu jakéhosi okna do světa (windows), kterým náš pohled proniká a těká, ale ve skutečnosti je jenom pasivně vlečen. Nejsou snad displaye mobilů, fotoaparátů či ipadů skutečným rámcem našich dnešních pohledů do krajiny? Robin Závodný se ve svém díle Zneostřeni pohrává s fyziologickým rozměrem pohledu z hlediska optických daností lidského oka a fotoaparátu. Zkoumá efekt rozostření, který u pozorovatele zpravidla nastává v momentě ztráty pozornosti, zasnění, přerušení kontaktu se skutečností, obrácením pohledu „dovnitř“. Ten samý efekt je současně již od 19. století využíván v umělecké fotografii jako prostředek k psychologizaci nebo navození emoce. Rozměrné „ podobenky “ v nadživotní velikosti od Nikoly Tláskalové, rozsety bez bližšího označení po galerii, suplují na (převážně krajinářské) výstavě všudypřítomný dívající se subjekt. Autorka nás v souboru Zločinci konfrontuje se sugestivními pohledy odsouzenců první poloviny 20. století, kteří stáli tváří v tvář policejním fotoaparátům, ale mnohdy i trestu smrti. Toto se ale návštěvník dozvídá až na konci výstavy. Do té doby se nechává paralyzovat znepokojivými až naléhavými výrazy tváří, které evokují absenci pohodového prostředí fotografického ateliéru.

— Lucia L. Fišerová

Galerie AMU / AMU Gallery – Hartigovský palác

Malostranské náměstí 12, Praha 1

25. 4. – 19. 5. 2013

Jakub Skokan, Nikola Tláskalová, Tereza Trautmannová, Martin Tůma, Robin Závodný

kurátorka: Lucia Fišerová

Diskurz o pohledu jako sociálním fenoménu, který klade důraz na kategorii diváctva, se v umělecké teorii (v návaznosti na předchozí výzkumy optiky a tvarové psychologie) plně rozvinul až během 20. století. Základem pro dnešní bádání se staly významná filosofická pojednání spojující pohled s principem dohlížení (M. Foucault), s vývojem identity (J. Lacan) nebo s osobou „Druhého“ (E. Levinas, J. P. Sartre). Společným předmětem zájmu vybraných fotografických souborů studentů ateliéru Reklamní fotografie UTB ve Zlíně je fyziologický proces dívání se, upřený pohled jako mocenský nástroj a nejednoznačnost vztahu mezi pozorujícím a viděným. Jednou z konotací názvu výstavy může být i odkaz na známý erotický thriller s motivy voyerismu.

Jakub Skokan v prezentované části rozsáhlejšího projektu Zoolandscape podrobuje zkoumání fenomén pozorování zvířat v zoologických zahradách a jejich zpětný nezájem o lidský pohled na ně nasměrovaný. Podle J. Bergera musí ZOO návštěvníka nutně zklamat, protože se ani jednou nesetká s pohledem. Při spatření zvířete tak zůstává návštěvník zoologické zahrady sám. Pohled platícího pozorovatele je šmírující, je to pohled obeznámený, chtivý a nenasytný, upřený do krajinného obrazu. Zvíře hraje přitom v tomto obrazu jen marginální roli. Kupujeme si pohled na něj, ale ono mizí v utopické krajině vizí a vzpomínek. Nám nezbývá než ho do této krajiny očima následovat… Proces dívaní se úzce souvisí s vizuální zkušeností s výtvarným uměním. Oko diváka, vycvičené na vyhledávání „malebných“ krajin – tedy takových, které jsou hodny namalování, – se ani na přírodu nedívá „nevinně“. V Krajinách po zkušenosti Martina Tůmy přesto nacházíme náhled na krajinu oproštěný od jakýchkoliv estetických očekávání, nivelizovaný do téměř abstraktních homogenních struktur, pozorovatelných z velké dálky. I když v těchto fotografiích jde o reálné krajinné výseky, dokládají také prosazování představ člověka o krajině v podobě uměle vysazovaných smrkových monokultur. Inscenace Terezy Trautmannové (Reality Show) konfrontují kontemplativní hledění do skutečné krajiny, známé z obrazů romantických malířů, s otupělým pohledem televizního diváka, dodávaje procesu „dívání se“ společenský rozměr nečinného civění. Obrazovku přitom využívá jako metaforu jakéhosi okna do světa (windows), kterým náš pohled proniká a těká, ale ve skutečnosti je jenom pasivně vlečen. Nejsou snad displaye mobilů, fotoaparátů či ipadů skutečným rámcem našich dnešních pohledů do krajiny? Robin Závodný se ve svém díle Zneostřeni pohrává s fyziologickým rozměrem pohledu z hlediska optických daností lidského oka a fotoaparátu. Zkoumá efekt rozostření, který u pozorovatele zpravidla nastává v momentě ztráty pozornosti, zasnění, přerušení kontaktu se skutečností, obrácením pohledu „dovnitř“. Ten samý efekt je současně již od 19. století využíván v umělecké fotografii jako prostředek k psychologizaci nebo navození emoce. Rozměrné „ podobenky “ v nadživotní velikosti od Nikoly Tláskalové, rozsety bez bližšího označení po galerii, suplují na (převážně krajinářské) výstavě všudypřítomný dívající se subjekt. Autorka nás v souboru Zločinci konfrontuje se sugestivními pohledy odsouzenců první poloviny 20. století, kteří stáli tváří v tvář policejním fotoaparátům, ale mnohdy i trestu smrti. Toto se ale návštěvník dozvídá až na konci výstavy. Do té doby se nechává paralyzovat znepokojivými až naléhavými výrazy tváří, které evokují absenci pohodového prostředí fotografického ateliéru.

— Lucia L. Fišerová

Galerie AMU / AMU Gallery – Hartigovský palác

Malostranské náměstí 12, Praha 1

25. 4. – 19. 5. 2013

Jakub Skokan, Nikola Tláskalová, Tereza Trautmannová, Martin Tůma, Robin Závodný

kurátorka: Lucia Fišerová

Diskurz o pohledu jako sociálním fenoménu, který klade důraz na kategorii diváctva, se v umělecké teorii (v návaznosti na předchozí výzkumy optiky a tvarové psychologie) plně rozvinul až během 20. století. Základem pro dnešní bádání se staly významná filosofická pojednání spojující pohled s principem dohlížení (M. Foucault), s vývojem identity (J. Lacan) nebo s osobou „Druhého“ (E. Levinas, J. P. Sartre). Společným předmětem zájmu vybraných fotografických souborů studentů ateliéru Reklamní fotografie UTB ve Zlíně je fyziologický proces dívání se, upřený pohled jako mocenský nástroj a nejednoznačnost vztahu mezi pozorujícím a viděným. Jednou z konotací názvu výstavy může být i odkaz na známý erotický thriller s motivy voyerismu.

Jakub Skokan v prezentované části rozsáhlejšího projektu Zoolandscape podrobuje zkoumání fenomén pozorování zvířat v zoologických zahradách a jejich zpětný nezájem o lidský pohled na ně nasměrovaný. Podle J. Bergera musí ZOO návštěvníka nutně zklamat, protože se ani jednou nesetká s pohledem. Při spatření zvířete tak zůstává návštěvník zoologické zahrady sám. Pohled platícího pozorovatele je šmírující, je to pohled obeznámený, chtivý a nenasytný, upřený do krajinného obrazu. Zvíře hraje přitom v tomto obrazu jen marginální roli. Kupujeme si pohled na něj, ale ono mizí v utopické krajině vizí a vzpomínek. Nám nezbývá než ho do této krajiny očima následovat… Proces dívaní se úzce souvisí s vizuální zkušeností s výtvarným uměním. Oko diváka, vycvičené na vyhledávání „malebných“ krajin – tedy takových, které jsou hodny namalování, – se ani na přírodu nedívá „nevinně“. V Krajinách po zkušenosti Martina Tůmy přesto nacházíme náhled na krajinu oproštěný od jakýchkoliv estetických očekávání, nivelizovaný do téměř abstraktních homogenních struktur, pozorovatelných z velké dálky. I když v těchto fotografiích jde o reálné krajinné výseky, dokládají také prosazování představ člověka o krajině v podobě uměle vysazovaných smrkových monokultur. Inscenace Terezy Trautmannové (Reality Show) konfrontují kontemplativní hledění do skutečné krajiny, známé z obrazů romantických malířů, s otupělým pohledem televizního diváka, dodávaje procesu „dívání se“ společenský rozměr nečinného civění. Obrazovku přitom využívá jako metaforu jakéhosi okna do světa (windows), kterým náš pohled proniká a těká, ale ve skutečnosti je jenom pasivně vlečen. Nejsou snad displaye mobilů, fotoaparátů či ipadů skutečným rámcem našich dnešních pohledů do krajiny? Robin Závodný se ve svém díle Zneostřeni pohrává s fyziologickým rozměrem pohledu z hlediska optických daností lidského oka a fotoaparátu. Zkoumá efekt rozostření, který u pozorovatele zpravidla nastává v momentě ztráty pozornosti, zasnění, přerušení kontaktu se skutečností, obrácením pohledu „dovnitř“. Ten samý efekt je současně již od 19. století využíván v umělecké fotografii jako prostředek k psychologizaci nebo navození emoce. Rozměrné „ podobenky “ v nadživotní velikosti od Nikoly Tláskalové, rozsety bez bližšího označení po galerii, suplují na (převážně krajinářské) výstavě všudypřítomný dívající se subjekt. Autorka nás v souboru Zločinci konfrontuje se sugestivními pohledy odsouzenců první poloviny 20. století, kteří stáli tváří v tvář policejním fotoaparátům, ale mnohdy i trestu smrti. Toto se ale návštěvník dozvídá až na konci výstavy. Do té doby se nechává paralyzovat znepokojivými až naléhavými výrazy tváří, které evokují absenci pohodového prostředí fotografického ateliéru.

— Lucia L. Fišerová

Galerie AMU / AMU Gallery – Hartigovský palác

Malostranské náměstí 12, Praha 1

25. 4. – 19. 5. 2013

Jakub Skokan, Nikola Tláskalová, Tereza Trautmannová, Martin Tůma, Robin Závodný

kurátorka: Lucia Fišerová

Diskurz o pohledu jako sociálním fenoménu, který klade důraz na kategorii diváctva, se v umělecké teorii (v návaznosti na předchozí výzkumy optiky a tvarové psychologie) plně rozvinul až během 20. století. Základem pro dnešní bádání se staly významná filosofická pojednání spojující pohled s principem dohlížení (M. Foucault), s vývojem identity (J. Lacan) nebo s osobou „Druhého“ (E. Levinas, J. P. Sartre). Společným předmětem zájmu vybraných fotografických souborů studentů ateliéru Reklamní fotografie UTB ve Zlíně je fyziologický proces dívání se, upřený pohled jako mocenský nástroj a nejednoznačnost vztahu mezi pozorujícím a viděným. Jednou z konotací názvu výstavy může být i odkaz na známý erotický thriller s motivy voyerismu.

Jakub Skokan v prezentované části rozsáhlejšího projektu Zoolandscape podrobuje zkoumání fenomén pozorování zvířat v zoologických zahradách a jejich zpětný nezájem o lidský pohled na ně nasměrovaný. Podle J. Bergera musí ZOO návštěvníka nutně zklamat, protože se ani jednou nesetká s pohledem. Při spatření zvířete tak zůstává návštěvník zoologické zahrady sám. Pohled platícího pozorovatele je šmírující, je to pohled obeznámený, chtivý a nenasytný, upřený do krajinného obrazu. Zvíře hraje přitom v tomto obrazu jen marginální roli. Kupujeme si pohled na něj, ale ono mizí v utopické krajině vizí a vzpomínek. Nám nezbývá než ho do této krajiny očima následovat… Proces dívaní se úzce souvisí s vizuální zkušeností s výtvarným uměním. Oko diváka, vycvičené na vyhledávání „malebných“ krajin – tedy takových, které jsou hodny namalování, – se ani na přírodu nedívá „nevinně“. V Krajinách po zkušenosti Martina Tůmy přesto nacházíme náhled na krajinu oproštěný od jakýchkoliv estetických očekávání, nivelizovaný do téměř abstraktních homogenních struktur, pozorovatelných z velké dálky. I když v těchto fotografiích jde o reálné krajinné výseky, dokládají také prosazování představ člověka o krajině v podobě uměle vysazovaných smrkových monokultur. Inscenace Terezy Trautmannové (Reality Show) konfrontují kontemplativní hledění do skutečné krajiny, známé z obrazů romantických malířů, s otupělým pohledem televizního diváka, dodávaje procesu „dívání se“ společenský rozměr nečinného civění. Obrazovku přitom využívá jako metaforu jakéhosi okna do světa (windows), kterým náš pohled proniká a těká, ale ve skutečnosti je jenom pasivně vlečen. Nejsou snad displaye mobilů, fotoaparátů či ipadů skutečným rámcem našich dnešních pohledů do krajiny? Robin Závodný se ve svém díle Zneostřeni pohrává s fyziologickým rozměrem pohledu z hlediska optických daností lidského oka a fotoaparátu. Zkoumá efekt rozostření, který u pozorovatele zpravidla nastává v momentě ztráty pozornosti, zasnění, přerušení kontaktu se skutečností, obrácením pohledu „dovnitř“. Ten samý efekt je současně již od 19. století využíván v umělecké fotografii jako prostředek k psychologizaci nebo navození emoce. Rozměrné „ podobenky “ v nadživotní velikosti od Nikoly Tláskalové, rozsety bez bližšího označení po galerii, suplují na (převážně krajinářské) výstavě všudypřítomný dívající se subjekt. Autorka nás v souboru Zločinci konfrontuje se sugestivními pohledy odsouzenců první poloviny 20. století, kteří stáli tváří v tvář policejním fotoaparátům, ale mnohdy i trestu smrti. Toto se ale návštěvník dozvídá až na konci výstavy. Do té doby se nechává paralyzovat znepokojivými až naléhavými výrazy tváří, které evokují absenci pohodového prostředí fotografického ateliéru.

— Lucia L. Fišerová

Galerie AMU / AMU Gallery – Hartigovský palác

Malostranské náměstí 12, Praha 1

25. 4. – 19. 5. 2013

Jakub Skokan, Nikola Tláskalová, Tereza Trautmannová, Martin Tůma, Robin Závodný

kurátorka: Lucia Fišerová

Diskurz o pohledu jako sociálním fenoménu, který klade důraz na kategorii diváctva, se v umělecké teorii (v návaznosti na předchozí výzkumy optiky a tvarové psychologie) plně rozvinul až během 20. století. Základem pro dnešní bádání se staly významná filosofická pojednání spojující pohled s principem dohlížení (M. Foucault), s vývojem identity (J. Lacan) nebo s osobou „Druhého“ (E. Levinas, J. P. Sartre). Společným předmětem zájmu vybraných fotografických souborů studentů ateliéru Reklamní fotografie UTB ve Zlíně je fyziologický proces dívání se, upřený pohled jako mocenský nástroj a nejednoznačnost vztahu mezi pozorujícím a viděným. Jednou z konotací názvu výstavy může být i odkaz na známý erotický thriller s motivy voyerismu.

Jakub Skokan v prezentované části rozsáhlejšího projektu Zoolandscape podrobuje zkoumání fenomén pozorování zvířat v zoologických zahradách a jejich zpětný nezájem o lidský pohled na ně nasměrovaný. Podle J. Bergera musí ZOO návštěvníka nutně zklamat, protože se ani jednou nesetká s pohledem. Při spatření zvířete tak zůstává návštěvník zoologické zahrady sám. Pohled platícího pozorovatele je šmírující, je to pohled obeznámený, chtivý a nenasytný, upřený do krajinného obrazu. Zvíře hraje přitom v tomto obrazu jen marginální roli. Kupujeme si pohled na něj, ale ono mizí v utopické krajině vizí a vzpomínek. Nám nezbývá než ho do této krajiny očima následovat… Proces dívaní se úzce souvisí s vizuální zkušeností s výtvarným uměním. Oko diváka, vycvičené na vyhledávání „malebných“ krajin – tedy takových, které jsou hodny namalování, – se ani na přírodu nedívá „nevinně“. V Krajinách po zkušenosti Martina Tůmy přesto nacházíme náhled na krajinu oproštěný od jakýchkoliv estetických očekávání, nivelizovaný do téměř abstraktních homogenních struktur, pozorovatelných z velké dálky. I když v těchto fotografiích jde o reálné krajinné výseky, dokládají také prosazování představ člověka o krajině v podobě uměle vysazovaných smrkových monokultur. Inscenace Terezy Trautmannové (Reality Show) konfrontují kontemplativní hledění do skutečné krajiny, známé z obrazů romantických malířů, s otupělým pohledem televizního diváka, dodávaje procesu „dívání se“ společenský rozměr nečinného civění. Obrazovku přitom využívá jako metaforu jakéhosi okna do světa (windows), kterým náš pohled proniká a těká, ale ve skutečnosti je jenom pasivně vlečen. Nejsou snad displaye mobilů, fotoaparátů či ipadů skutečným rámcem našich dnešních pohledů do krajiny? Robin Závodný se ve svém díle Zneostřeni pohrává s fyziologickým rozměrem pohledu z hlediska optických daností lidského oka a fotoaparátu. Zkoumá efekt rozostření, který u pozorovatele zpravidla nastává v momentě ztráty pozornosti, zasnění, přerušení kontaktu se skutečností, obrácením pohledu „dovnitř“. Ten samý efekt je současně již od 19. století využíván v umělecké fotografii jako prostředek k psychologizaci nebo navození emoce. Rozměrné „ podobenky “ v nadživotní velikosti od Nikoly Tláskalové, rozsety bez bližšího označení po galerii, suplují na (převážně krajinářské) výstavě všudypřítomný dívající se subjekt. Autorka nás v souboru Zločinci konfrontuje se sugestivními pohledy odsouzenců první poloviny 20. století, kteří stáli tváří v tvář policejním fotoaparátům, ale mnohdy i trestu smrti. Toto se ale návštěvník dozvídá až na konci výstavy. Do té doby se nechává paralyzovat znepokojivými až naléhavými výrazy tváří, které evokují absenci pohodového prostředí fotografického ateliéru.

— Lucia L. Fišerová

Galerie AMU / AMU Gallery – Hartigovský palác

Malostranské náměstí 12, Praha 1

25. 4. – 19. 5. 2013

Jakub Skokan, Nikola Tláskalová, Tereza Trautmannová, Martin Tůma, Robin Závodný

kurátorka: Lucia Fišerová

Diskurz o pohledu jako sociálním fenoménu, který klade důraz na kategorii diváctva, se v umělecké teorii (v návaznosti na předchozí výzkumy optiky a tvarové psychologie) plně rozvinul až během 20. století. Základem pro dnešní bádání se staly významná filosofická pojednání spojující pohled s principem dohlížení (M. Foucault), s vývojem identity (J. Lacan) nebo s osobou „Druhého“ (E. Levinas, J. P. Sartre). Společným předmětem zájmu vybraných fotografických souborů studentů ateliéru Reklamní fotografie UTB ve Zlíně je fyziologický proces dívání se, upřený pohled jako mocenský nástroj a nejednoznačnost vztahu mezi pozorujícím a viděným. Jednou z konotací názvu výstavy může být i odkaz na známý erotický thriller s motivy voyerismu.

Jakub Skokan v prezentované části rozsáhlejšího projektu Zoolandscape podrobuje zkoumání fenomén pozorování zvířat v zoologických zahradách a jejich zpětný nezájem o lidský pohled na ně nasměrovaný. Podle J. Bergera musí ZOO návštěvníka nutně zklamat, protože se ani jednou nesetká s pohledem. Při spatření zvířete tak zůstává návštěvník zoologické zahrady sám. Pohled platícího pozorovatele je šmírující, je to pohled obeznámený, chtivý a nenasytný, upřený do krajinného obrazu. Zvíře hraje přitom v tomto obrazu jen marginální roli. Kupujeme si pohled na něj, ale ono mizí v utopické krajině vizí a vzpomínek. Nám nezbývá než ho do této krajiny očima následovat… Proces dívaní se úzce souvisí s vizuální zkušeností s výtvarným uměním. Oko diváka, vycvičené na vyhledávání „malebných“ krajin – tedy takových, které jsou hodny namalování, – se ani na přírodu nedívá „nevinně“. V Krajinách po zkušenosti Martina Tůmy přesto nacházíme náhled na krajinu oproštěný od jakýchkoliv estetických očekávání, nivelizovaný do téměř abstraktních homogenních struktur, pozorovatelných z velké dálky. I když v těchto fotografiích jde o reálné krajinné výseky, dokládají také prosazování představ člověka o krajině v podobě uměle vysazovaných smrkových monokultur. Inscenace Terezy Trautmannové (Reality Show) konfrontují kontemplativní hledění do skutečné krajiny, známé z obrazů romantických malířů, s otupělým pohledem televizního diváka, dodávaje procesu „dívání se“ společenský rozměr nečinného civění. Obrazovku přitom využívá jako metaforu jakéhosi okna do světa (windows), kterým náš pohled proniká a těká, ale ve skutečnosti je jenom pasivně vlečen. Nejsou snad displaye mobilů, fotoaparátů či ipadů skutečným rámcem našich dnešních pohledů do krajiny? Robin Závodný se ve svém díle Zneostřeni pohrává s fyziologickým rozměrem pohledu z hlediska optických daností lidského oka a fotoaparátu. Zkoumá efekt rozostření, který u pozorovatele zpravidla nastává v momentě ztráty pozornosti, zasnění, přerušení kontaktu se skutečností, obrácením pohledu „dovnitř“. Ten samý efekt je současně již od 19. století využíván v umělecké fotografii jako prostředek k psychologizaci nebo navození emoce. Rozměrné „ podobenky “ v nadživotní velikosti od Nikoly Tláskalové, rozsety bez bližšího označení po galerii, suplují na (převážně krajinářské) výstavě všudypřítomný dívající se subjekt. Autorka nás v souboru Zločinci konfrontuje se sugestivními pohledy odsouzenců první poloviny 20. století, kteří stáli tváří v tvář policejním fotoaparátům, ale mnohdy i trestu smrti. Toto se ale návštěvník dozvídá až na konci výstavy. Do té doby se nechává paralyzovat znepokojivými až naléhavými výrazy tváří, které evokují absenci pohodového prostředí fotografického ateliéru.

— Lucia L. Fišerová

Galerie AMU / AMU Gallery – Hartigovský palác

Malostranské náměstí 12, Praha 1

25. 4. – 19. 5. 2013

Jakub Skokan, Nikola Tláskalová, Tereza Trautmannová, Martin Tůma, Robin Závodný

kurátorka: Lucia Fišerová

Diskurz o pohledu jako sociálním fenoménu, který klade důraz na kategorii diváctva, se v umělecké teorii (v návaznosti na předchozí výzkumy optiky a tvarové psychologie) plně rozvinul až během 20. století. Základem pro dnešní bádání se staly významná filosofická pojednání spojující pohled s principem dohlížení (M. Foucault), s vývojem identity (J. Lacan) nebo s osobou „Druhého“ (E. Levinas, J. P. Sartre). Společným předmětem zájmu vybraných fotografických souborů studentů ateliéru Reklamní fotografie UTB ve Zlíně je fyziologický proces dívání se, upřený pohled jako mocenský nástroj a nejednoznačnost vztahu mezi pozorujícím a viděným. Jednou z konotací názvu výstavy může být i odkaz na známý erotický thriller s motivy voyerismu.

Jakub Skokan v prezentované části rozsáhlejšího projektu Zoolandscape podrobuje zkoumání fenomén pozorování zvířat v zoologických zahradách a jejich zpětný nezájem o lidský pohled na ně nasměrovaný. Podle J. Bergera musí ZOO návštěvníka nutně zklamat, protože se ani jednou nesetká s pohledem. Při spatření zvířete tak zůstává návštěvník zoologické zahrady sám. Pohled platícího pozorovatele je šmírující, je to pohled obeznámený, chtivý a nenasytný, upřený do krajinného obrazu. Zvíře hraje přitom v tomto obrazu jen marginální roli. Kupujeme si pohled na něj, ale ono mizí v utopické krajině vizí a vzpomínek. Nám nezbývá než ho do této krajiny očima následovat… Proces dívaní se úzce souvisí s vizuální zkušeností s výtvarným uměním. Oko diváka, vycvičené na vyhledávání „malebných“ krajin – tedy takových, které jsou hodny namalování, – se ani na přírodu nedívá „nevinně“. V Krajinách po zkušenosti Martina Tůmy přesto nacházíme náhled na krajinu oproštěný od jakýchkoliv estetických očekávání, nivelizovaný do téměř abstraktních homogenních struktur, pozorovatelných z velké dálky. I když v těchto fotografiích jde o reálné krajinné výseky, dokládají také prosazování představ člověka o krajině v podobě uměle vysazovaných smrkových monokultur. Inscenace Terezy Trautmannové (Reality Show) konfrontují kontemplativní hledění do skutečné krajiny, známé z obrazů romantických malířů, s otupělým pohledem televizního diváka, dodávaje procesu „dívání se“ společenský rozměr nečinného civění. Obrazovku přitom využívá jako metaforu jakéhosi okna do světa (windows), kterým náš pohled proniká a těká, ale ve skutečnosti je jenom pasivně vlečen. Nejsou snad displaye mobilů, fotoaparátů či ipadů skutečným rámcem našich dnešních pohledů do krajiny? Robin Závodný se ve svém díle Zneostřeni pohrává s fyziologickým rozměrem pohledu z hlediska optických daností lidského oka a fotoaparátu. Zkoumá efekt rozostření, který u pozorovatele zpravidla nastává v momentě ztráty pozornosti, zasnění, přerušení kontaktu se skutečností, obrácením pohledu „dovnitř“. Ten samý efekt je současně již od 19. století využíván v umělecké fotografii jako prostředek k psychologizaci nebo navození emoce. Rozměrné „ podobenky “ v nadživotní velikosti od Nikoly Tláskalové, rozsety bez bližšího označení po galerii, suplují na (převážně krajinářské) výstavě všudypřítomný dívající se subjekt. Autorka nás v souboru Zločinci konfrontuje se sugestivními pohledy odsouzenců první poloviny 20. století, kteří stáli tváří v tvář policejním fotoaparátům, ale mnohdy i trestu smrti. Toto se ale návštěvník dozvídá až na konci výstavy. Do té doby se nechává paralyzovat znepokojivými až naléhavými výrazy tváří, které evokují absenci pohodového prostředí fotografického ateliéru.

— Lucia L. Fišerová

Galerie AMU / AMU Gallery – Hartigovský palác

Malostranské náměstí 12, Praha 1

25. 4. – 19. 5. 2013

Jakub Skokan, Nikola Tláskalová, Tereza Trautmannová, Martin Tůma, Robin Závodný

kurátorka: Lucia Fišerová

Diskurz o pohledu jako sociálním fenoménu, který klade důraz na kategorii diváctva, se v umělecké teorii (v návaznosti na předchozí výzkumy optiky a tvarové psychologie) plně rozvinul až během 20. století. Základem pro dnešní bádání se staly významná filosofická pojednání spojující pohled s principem dohlížení (M. Foucault), s vývojem identity (J. Lacan) nebo s osobou „Druhého“ (E. Levinas, J. P. Sartre). Společným předmětem zájmu vybraných fotografických souborů studentů ateliéru Reklamní fotografie UTB ve Zlíně je fyziologický proces dívání se, upřený pohled jako mocenský nástroj a nejednoznačnost vztahu mezi pozorujícím a viděným. Jednou z konotací názvu výstavy může být i odkaz na známý erotický thriller s motivy voyerismu.

Jakub Skokan v prezentované části rozsáhlejšího projektu Zoolandscape podrobuje zkoumání fenomén pozorování zvířat v zoologických zahradách a jejich zpětný nezájem o lidský pohled na ně nasměrovaný. Podle J. Bergera musí ZOO návštěvníka nutně zklamat, protože se ani jednou nesetká s pohledem. Při spatření zvířete tak zůstává návštěvník zoologické zahrady sám. Pohled platícího pozorovatele je šmírující, je to pohled obeznámený, chtivý a nenasytný, upřený do krajinného obrazu. Zvíře hraje přitom v tomto obrazu jen marginální roli. Kupujeme si pohled na něj, ale ono mizí v utopické krajině vizí a vzpomínek. Nám nezbývá než ho do této krajiny očima následovat… Proces dívaní se úzce souvisí s vizuální zkušeností s výtvarným uměním. Oko diváka, vycvičené na vyhledávání „malebných“ krajin – tedy takových, které jsou hodny namalování, – se ani na přírodu nedívá „nevinně“. V Krajinách po zkušenosti Martina Tůmy přesto nacházíme náhled na krajinu oproštěný od jakýchkoliv estetických očekávání, nivelizovaný do téměř abstraktních homogenních struktur, pozorovatelných z velké dálky. I když v těchto fotografiích jde o reálné krajinné výseky, dokládají také prosazování představ člověka o krajině v podobě uměle vysazovaných smrkových monokultur. Inscenace Terezy Trautmannové (Reality Show) konfrontují kontemplativní hledění do skutečné krajiny, známé z obrazů romantických malířů, s otupělým pohledem televizního diváka, dodávaje procesu „dívání se“ společenský rozměr nečinného civění. Obrazovku přitom využívá jako metaforu jakéhosi okna do světa (windows), kterým náš pohled proniká a těká, ale ve skutečnosti je jenom pasivně vlečen. Nejsou snad displaye mobilů, fotoaparátů či ipadů skutečným rámcem našich dnešních pohledů do krajiny? Robin Závodný se ve svém díle Zneostřeni pohrává s fyziologickým rozměrem pohledu z hlediska optických daností lidského oka a fotoaparátu. Zkoumá efekt rozostření, který u pozorovatele zpravidla nastává v momentě ztráty pozornosti, zasnění, přerušení kontaktu se skutečností, obrácením pohledu „dovnitř“. Ten samý efekt je současně již od 19. století využíván v umělecké fotografii jako prostředek k psychologizaci nebo navození emoce. Rozměrné „ podobenky “ v nadživotní velikosti od Nikoly Tláskalové, rozsety bez bližšího označení po galerii, suplují na (převážně krajinářské) výstavě všudypřítomný dívající se subjekt. Autorka nás v souboru Zločinci konfrontuje se sugestivními pohledy odsouzenců první poloviny 20. století, kteří stáli tváří v tvář policejním fotoaparátům, ale mnohdy i trestu smrti. Toto se ale návštěvník dozvídá až na konci výstavy. Do té doby se nechává paralyzovat znepokojivými až naléhavými výrazy tváří, které evokují absenci pohodového prostředí fotografického ateliéru.

— Lucia L. Fišerová

Galerie AMU / AMU Gallery – Hartigovský palác

Malostranské náměstí 12, Praha 1

25. 4. – 19. 5. 2013

Jakub Skokan, Nikola Tláskalová, Tereza Trautmannová, Martin Tůma, Robin Závodný

kurátorka: Lucia Fišerová

Diskurz o pohledu jako sociálním fenoménu, který klade důraz na kategorii diváctva, se v umělecké teorii (v návaznosti na předchozí výzkumy optiky a tvarové psychologie) plně rozvinul až během 20. století. Základem pro dnešní bádání se staly významná filosofická pojednání spojující pohled s principem dohlížení (M. Foucault), s vývojem identity (J. Lacan) nebo s osobou „Druhého“ (E. Levinas, J. P. Sartre). Společným předmětem zájmu vybraných fotografických souborů studentů ateliéru Reklamní fotografie UTB ve Zlíně je fyziologický proces dívání se, upřený pohled jako mocenský nástroj a nejednoznačnost vztahu mezi pozorujícím a viděným. Jednou z konotací názvu výstavy může být i odkaz na známý erotický thriller s motivy voyerismu.

Jakub Skokan v prezentované části rozsáhlejšího projektu Zoolandscape podrobuje zkoumání fenomén pozorování zvířat v zoologických zahradách a jejich zpětný nezájem o lidský pohled na ně nasměrovaný. Podle J. Bergera musí ZOO návštěvníka nutně zklamat, protože se ani jednou nesetká s pohledem. Při spatření zvířete tak zůstává návštěvník zoologické zahrady sám. Pohled platícího pozorovatele je šmírující, je to pohled obeznámený, chtivý a nenasytný, upřený do krajinného obrazu. Zvíře hraje přitom v tomto obrazu jen marginální roli. Kupujeme si pohled na něj, ale ono mizí v utopické krajině vizí a vzpomínek. Nám nezbývá než ho do této krajiny očima následovat… Proces dívaní se úzce souvisí s vizuální zkušeností s výtvarným uměním. Oko diváka, vycvičené na vyhledávání „malebných“ krajin – tedy takových, které jsou hodny namalování, – se ani na přírodu nedívá „nevinně“. V Krajinách po zkušenosti Martina Tůmy přesto nacházíme náhled na krajinu oproštěný od jakýchkoliv estetických očekávání, nivelizovaný do téměř abstraktních homogenních struktur, pozorovatelných z velké dálky. I když v těchto fotografiích jde o reálné krajinné výseky, dokládají také prosazování představ člověka o krajině v podobě uměle vysazovaných smrkových monokultur. Inscenace Terezy Trautmannové (Reality Show) konfrontují kontemplativní hledění do skutečné krajiny, známé z obrazů romantických malířů, s otupělým pohledem televizního diváka, dodávaje procesu „dívání se“ společenský rozměr nečinného civění. Obrazovku přitom využívá jako metaforu jakéhosi okna do světa (windows), kterým náš pohled proniká a těká, ale ve skutečnosti je jenom pasivně vlečen. Nejsou snad displaye mobilů, fotoaparátů či ipadů skutečným rámcem našich dnešních pohledů do krajiny? Robin Závodný se ve svém díle Zneostřeni pohrává s fyziologickým rozměrem pohledu z hlediska optických daností lidského oka a fotoaparátu. Zkoumá efekt rozostření, který u pozorovatele zpravidla nastává v momentě ztráty pozornosti, zasnění, přerušení kontaktu se skutečností, obrácením pohledu „dovnitř“. Ten samý efekt je současně již od 19. století využíván v umělecké fotografii jako prostředek k psychologizaci nebo navození emoce. Rozměrné „ podobenky “ v nadživotní velikosti od Nikoly Tláskalové, rozsety bez bližšího označení po galerii, suplují na (převážně krajinářské) výstavě všudypřítomný dívající se subjekt. Autorka nás v souboru Zločinci konfrontuje se sugestivními pohledy odsouzenců první poloviny 20. století, kteří stáli tváří v tvář policejním fotoaparátům, ale mnohdy i trestu smrti. Toto se ale návštěvník dozvídá až na konci výstavy. Do té doby se nechává paralyzovat znepokojivými až naléhavými výrazy tváří, které evokují absenci pohodového prostředí fotografického ateliéru.

— Lucia L. Fišerová

Galerie AMU / AMU Gallery – Hartigovský palác

Malostranské náměstí 12, Praha 1

25. 4. – 19. 5. 2013

Jakub Skokan, Nikola Tláskalová, Tereza Trautmannová, Martin Tůma, Robin Závodný

kurátorka: Lucia Fišerová

Diskurz o pohledu jako sociálním fenoménu, který klade důraz na kategorii diváctva, se v umělecké teorii (v návaznosti na předchozí výzkumy optiky a tvarové psychologie) plně rozvinul až během 20. století. Základem pro dnešní bádání se staly významná filosofická pojednání spojující pohled s principem dohlížení (M. Foucault), s vývojem identity (J. Lacan) nebo s osobou „Druhého“ (E. Levinas, J. P. Sartre). Společným předmětem zájmu vybraných fotografických souborů studentů ateliéru Reklamní fotografie UTB ve Zlíně je fyziologický proces dívání se, upřený pohled jako mocenský nástroj a nejednoznačnost vztahu mezi pozorujícím a viděným. Jednou z konotací názvu výstavy může být i odkaz na známý erotický thriller s motivy voyerismu.

Jakub Skokan v prezentované části rozsáhlejšího projektu Zoolandscape podrobuje zkoumání fenomén pozorování zvířat v zoologických zahradách a jejich zpětný nezájem o lidský pohled na ně nasměrovaný. Podle J. Bergera musí ZOO návštěvníka nutně zklamat, protože se ani jednou nesetká s pohledem. Při spatření zvířete tak zůstává návštěvník zoologické zahrady sám. Pohled platícího pozorovatele je šmírující, je to pohled obeznámený, chtivý a nenasytný, upřený do krajinného obrazu. Zvíře hraje přitom v tomto obrazu jen marginální roli. Kupujeme si pohled na něj, ale ono mizí v utopické krajině vizí a vzpomínek. Nám nezbývá než ho do této krajiny očima následovat… Proces dívaní se úzce souvisí s vizuální zkušeností s výtvarným uměním. Oko diváka, vycvičené na vyhledávání „malebných“ krajin – tedy takových, které jsou hodny namalování, – se ani na přírodu nedívá „nevinně“. V Krajinách po zkušenosti Martina Tůmy přesto nacházíme náhled na krajinu oproštěný od jakýchkoliv estetických očekávání, nivelizovaný do téměř abstraktních homogenních struktur, pozorovatelných z velké dálky. I když v těchto fotografiích jde o reálné krajinné výseky, dokládají také prosazování představ člověka o krajině v podobě uměle vysazovaných smrkových monokultur. Inscenace Terezy Trautmannové (Reality Show) konfrontují kontemplativní hledění do skutečné krajiny, známé z obrazů romantických malířů, s otupělým pohledem televizního diváka, dodávaje procesu „dívání se“ společenský rozměr nečinného civění. Obrazovku přitom využívá jako metaforu jakéhosi okna do světa (windows), kterým náš pohled proniká a těká, ale ve skutečnosti je jenom pasivně vlečen. Nejsou snad displaye mobilů, fotoaparátů či ipadů skutečným rámcem našich dnešních pohledů do krajiny? Robin Závodný se ve svém díle Zneostřeni pohrává s fyziologickým rozměrem pohledu z hlediska optických daností lidského oka a fotoaparátu. Zkoumá efekt rozostření, který u pozorovatele zpravidla nastává v momentě ztráty pozornosti, zasnění, přerušení kontaktu se skutečností, obrácením pohledu „dovnitř“. Ten samý efekt je současně již od 19. století využíván v umělecké fotografii jako prostředek k psychologizaci nebo navození emoce. Rozměrné „ podobenky “ v nadživotní velikosti od Nikoly Tláskalové, rozsety bez bližšího označení po galerii, suplují na (převážně krajinářské) výstavě všudypřítomný dívající se subjekt. Autorka nás v souboru Zločinci konfrontuje se sugestivními pohledy odsouzenců první poloviny 20. století, kteří stáli tváří v tvář policejním fotoaparátům, ale mnohdy i trestu smrti. Toto se ale návštěvník dozvídá až na konci výstavy. Do té doby se nechává paralyzovat znepokojivými až naléhavými výrazy tváří, které evokují absenci pohodového prostředí fotografického ateliéru.

— Lucia L. Fišerová

Galerie AMU / AMU Gallery – Hartigovský palác

Malostranské náměstí 12, Praha 1

25. 4. – 19. 5. 2013

Jakub Skokan, Nikola Tláskalová, Tereza Trautmannová, Martin Tůma, Robin Závodný

kurátorka: Lucia Fišerová

Diskurz o pohledu jako sociálním fenoménu, který klade důraz na kategorii diváctva, se v umělecké teorii (v návaznosti na předchozí výzkumy optiky a tvarové psychologie) plně rozvinul až během 20. století. Základem pro dnešní bádání se staly významná filosofická pojednání spojující pohled s principem dohlížení (M. Foucault), s vývojem identity (J. Lacan) nebo s osobou „Druhého“ (E. Levinas, J. P. Sartre). Společným předmětem zájmu vybraných fotografických souborů studentů ateliéru Reklamní fotografie UTB ve Zlíně je fyziologický proces dívání se, upřený pohled jako mocenský nástroj a nejednoznačnost vztahu mezi pozorujícím a viděným. Jednou z konotací názvu výstavy může být i odkaz na známý erotický thriller s motivy voyerismu.

Jakub Skokan v prezentované části rozsáhlejšího projektu Zoolandscape podrobuje zkoumání fenomén pozorování zvířat v zoologických zahradách a jejich zpětný nezájem o lidský pohled na ně nasměrovaný. Podle J. Bergera musí ZOO návštěvníka nutně zklamat, protože se ani jednou nesetká s pohledem. Při spatření zvířete tak zůstává návštěvník zoologické zahrady sám. Pohled platícího pozorovatele je šmírující, je to pohled obeznámený, chtivý a nenasytný, upřený do krajinného obrazu. Zvíře hraje přitom v tomto obrazu jen marginální roli. Kupujeme si pohled na něj, ale ono mizí v utopické krajině vizí a vzpomínek. Nám nezbývá než ho do této krajiny očima následovat… Proces dívaní se úzce souvisí s vizuální zkušeností s výtvarným uměním. Oko diváka, vycvičené na vyhledávání „malebných“ krajin – tedy takových, které jsou hodny namalování, – se ani na přírodu nedívá „nevinně“. V Krajinách po zkušenosti Martina Tůmy přesto nacházíme náhled na krajinu oproštěný od jakýchkoliv estetických očekávání, nivelizovaný do téměř abstraktních homogenních struktur, pozorovatelných z velké dálky. I když v těchto fotografiích jde o reálné krajinné výseky, dokládají také prosazování představ člověka o krajině v podobě uměle vysazovaných smrkových monokultur. Inscenace Terezy Trautmannové (Reality Show) konfrontují kontemplativní hledění do skutečné krajiny, známé z obrazů romantických malířů, s otupělým pohledem televizního diváka, dodávaje procesu „dívání se“ společenský rozměr nečinného civění. Obrazovku přitom využívá jako metaforu jakéhosi okna do světa (windows), kterým náš pohled proniká a těká, ale ve skutečnosti je jenom pasivně vlečen. Nejsou snad displaye mobilů, fotoaparátů či ipadů skutečným rámcem našich dnešních pohledů do krajiny? Robin Závodný se ve svém díle Zneostřeni pohrává s fyziologickým rozměrem pohledu z hlediska optických daností lidského oka a fotoaparátu. Zkoumá efekt rozostření, který u pozorovatele zpravidla nastává v momentě ztráty pozornosti, zasnění, přerušení kontaktu se skutečností, obrácením pohledu „dovnitř“. Ten samý efekt je současně již od 19. století využíván v umělecké fotografii jako prostředek k psychologizaci nebo navození emoce. Rozměrné „ podobenky “ v nadživotní velikosti od Nikoly Tláskalové, rozsety bez bližšího označení po galerii, suplují na (převážně krajinářské) výstavě všudypřítomný dívající se subjekt. Autorka nás v souboru Zločinci konfrontuje se sugestivními pohledy odsouzenců první poloviny 20. století, kteří stáli tváří v tvář policejním fotoaparátům, ale mnohdy i trestu smrti. Toto se ale návštěvník dozvídá až na konci výstavy. Do té doby se nechává paralyzovat znepokojivými až naléhavými výrazy tváří, které evokují absenci pohodového prostředí fotografického ateliéru.

— Lucia L. Fišerová

Galerie AMU / AMU Gallery – Hartigovský palác

Malostranské náměstí 12, Praha 1

25. 4. – 19. 5. 2013

Jakub Skokan, Nikola Tláskalová, Tereza Trautmannová, Martin Tůma, Robin Závodný

kurátorka: Lucia Fišerová

Diskurz o pohledu jako sociálním fenoménu, který klade důraz na kategorii diváctva, se v umělecké teorii (v návaznosti na předchozí výzkumy optiky a tvarové psychologie) plně rozvinul až během 20. století. Základem pro dnešní bádání se staly významná filosofická pojednání spojující pohled s principem dohlížení (M. Foucault), s vývojem identity (J. Lacan) nebo s osobou „Druhého“ (E. Levinas, J. P. Sartre). Společným předmětem zájmu vybraných fotografických souborů studentů ateliéru Reklamní fotografie UTB ve Zlíně je fyziologický proces dívání se, upřený pohled jako mocenský nástroj a nejednoznačnost vztahu mezi pozorujícím a viděným. Jednou z konotací názvu výstavy může být i odkaz na známý erotický thriller s motivy voyerismu.

Jakub Skokan v prezentované části rozsáhlejšího projektu Zoolandscape podrobuje zkoumání fenomén pozorování zvířat v zoologických zahradách a jejich zpětný nezájem o lidský pohled na ně nasměrovaný. Podle J. Bergera musí ZOO návštěvníka nutně zklamat, protože se ani jednou nesetká s pohledem. Při spatření zvířete tak zůstává návštěvník zoologické zahrady sám. Pohled platícího pozorovatele je šmírující, je to pohled obeznámený, chtivý a nenasytný, upřený do krajinného obrazu. Zvíře hraje přitom v tomto obrazu jen marginální roli. Kupujeme si pohled na něj, ale ono mizí v utopické krajině vizí a vzpomínek. Nám nezbývá než ho do této krajiny očima následovat… Proces dívaní se úzce souvisí s vizuální zkušeností s výtvarným uměním. Oko diváka, vycvičené na vyhledávání „malebných“ krajin – tedy takových, které jsou hodny namalování, – se ani na přírodu nedívá „nevinně“. V Krajinách po zkušenosti Martina Tůmy přesto nacházíme náhled na krajinu oproštěný od jakýchkoliv estetických očekávání, nivelizovaný do téměř abstraktních homogenních struktur, pozorovatelných z velké dálky. I když v těchto fotografiích jde o reálné krajinné výseky, dokládají také prosazování představ člověka o krajině v podobě uměle vysazovaných smrkových monokultur. Inscenace Terezy Trautmannové (Reality Show) konfrontují kontemplativní hledění do skutečné krajiny, známé z obrazů romantických malířů, s otupělým pohledem televizního diváka, dodávaje procesu „dívání se“ společenský rozměr nečinného civění. Obrazovku přitom využívá jako metaforu jakéhosi okna do světa (windows), kterým náš pohled proniká a těká, ale ve skutečnosti je jenom pasivně vlečen. Nejsou snad displaye mobilů, fotoaparátů či ipadů skutečným rámcem našich dnešních pohledů do krajiny? Robin Závodný se ve svém díle Zneostřeni pohrává s fyziologickým rozměrem pohledu z hlediska optických daností lidského oka a fotoaparátu. Zkoumá efekt rozostření, který u pozorovatele zpravidla nastává v momentě ztráty pozornosti, zasnění, přerušení kontaktu se skutečností, obrácením pohledu „dovnitř“. Ten samý efekt je současně již od 19. století využíván v umělecké fotografii jako prostředek k psychologizaci nebo navození emoce. Rozměrné „ podobenky “ v nadživotní velikosti od Nikoly Tláskalové, rozsety bez bližšího označení po galerii, suplují na (převážně krajinářské) výstavě všudypřítomný dívající se subjekt. Autorka nás v souboru Zločinci konfrontuje se sugestivními pohledy odsouzenců první poloviny 20. století, kteří stáli tváří v tvář policejním fotoaparátům, ale mnohdy i trestu smrti. Toto se ale návštěvník dozvídá až na konci výstavy. Do té doby se nechává paralyzovat znepokojivými až naléhavými výrazy tváří, které evokují absenci pohodového prostředí fotografického ateliéru.

— Lucia L. Fišerová